Cesta do hlubin Razakiho duše

Dle dohody se Razaki následující den sešel s Shojirem u kasáren dvanáctky.
Místní kapitán vypadal opravdu lépe, žádné kruhy pod očima a už ani nestál tak křivě. Kromě meče s sebou měl menší brašnu, která pravděpodobně obsahovala ony propriety.
"Dobré ráno," pozdravil hned, jakmile Razakiho uviděl.

Izumi Razaki

Razaki dle dohody dorazil ke kasárnám 12. divize dokonce o něco dřív, než asi měl. Ačkoliv by to sám sobě nikdy nepřiznal, tak samotná myšlenka, že by mohl poznat své skutečné zanpakuto byla nesmírně vzrušující.
"Dobré ráno i vám. Vypadáte dnes o mnoho lépe než včera, jsem rád, že jste si trochu odpočinul." řekl. Stres z práce mohl člověka lehce zničit pokud si nedával pozor.
"Tak jaký je plán?" zeptal se popravdě trochu nedočkavě.

Shojiro Chomei

"Ano děkuji. Někdo říká, že my tady děláme zázraky, ale ty největší má stále na triku odpočinek," potvrdil užitečnost spánku.
"Inu je v zásadě jednoduchý, půjdeme společně na vaše speciální místo, tedy to kde rád meditujete, " popsal první část jejich úkolu.
Pak se rozhlédl a zeptal se "Takže kudy?"
Také byl trochu nedočkavý, přeci jen tohle byla hodně zajímavá věc!

Izumi Razaki

"Uhm... nejsem si jistý, jestli mám "speciální místo"... rozhodně ne takové, které nebylo vyhozeno do vzduchu... myslím, že nejblíže k tomu má asi moje kancelář?" řekl, což bylo poměrně smutné... jistě, byla taková místa, která pro něj byla speciální... ale ne potom, co bylo všechno kolem zničeno... ve světě lidí možná nějaká byla, ale to bylo příliš z ruky... bylo ale vlastně celkem příhodné, že z jeho života nebylo o moc víc, než práce...

Shojiro Chomei

"Inu jestli se tam cítíte dobře a dokážete se tam naprosto uvolnit, tak proč ne. Postarám se o to, aby nás nikdo nevyrušoval..." řekl ti na to.
Pak se tedy pomalu vydal směrem, ze kterého Razaki přišel.
"Nemám představu, jak dlouho nám to zabere, ale i tak doufám že jste si na dnešek nic nenaplánoval," dodal po chvilce.

Izumi Razaki

"Věřte nebo ne, ale to papírování je něco, co mi opravdu pomáhá se uvolnit... takže paradoxně kancelář s dokumenty je pro mě ně relaxace..." řekl. Bylo to pro lidi zvláštní, ale bylo to tak.
"A nebojte, všechny problémy případně vyřeší moji lidé..." řekl. Měl naštěstí pár lidí, na které se mohl spolehnout, že odvedou práci za něj, pokud to bude potřeba.
Pak vyrazil směrem do budovy 3. divize a do své kanceláře

Brzy teda společně dorazali do Razakiho kanceláře. Po cestě informovali několik lidí z trojky, ať je neruší.
Shojiro hned otevřel svoji brašnu a vytáhl z ní dvě krabičky a pak hned otevřel i ty.
V jedné byl ten zmiňovaný přístroj, skutečně šlo o necelých 10 centimetrů veliké kovové kolečko s takovou prapodivnou přísavkou uprostřed.
V druhé byly na polstrování položeny dvě tabletky.
První ukázal na tu věcičku "Tohle si přiložte do této oblasti," a pak rukou ukázal do místa mezi lopatkami na svých zádech "Nemá to žádné vpichy ani nic podobného, přeci jen to by mohlo být nebezpečné!" dodal.
"A jednu z těhle prostě spolkněte. Včera večer se to ještě podařilo dostat do tabletkové formy, ať se tu nemusím ohánět jehlou."

Izumi Razaki

Zatímco se Razaki připravoval na meditaci, tak se ještě podíval na kapitána.
"V rámci fair-play bych vám chtěl jen říct, že má asistentka vám vzkazuje, že pokud se mi něco stane, tak vás rozčtvrtí... ale neberte si to prosím osobně... je jen trochu... starostlivá... a neberte její varování až tak vážně... zatím se jí téměř nikdy nepovedlo nikoho rozčtvrtit... většina jejích obětí vybuchla dávno před tím, než stihla seknout podruhé..." řekl Razaki zatímco přidělával kolečko. "Má oči všude..." varoval ještě kapitána a spolkl tabletku...
"Hmmm... co teď?"

Shojiro Chomei

"P...prosím?" zeptal se celkem nejistě.
Pak mu Razaki vysvětlil, jak to s tím rozčtvrcením je ve skutečnosti.
"Haha," zasmál se Shojiro nervózně.
Svou funkci dostal jen proto, že ze zbylých lidí věděl nejlépe jak by měla fungovat dvanáctka. Jeho síla se vyrovnala silnějšímu podkapitánovi, takže by ho ona asistentka skutečně mohla ohrozit.
"Em... no... teď si udělejte pohodlí a můžete začít s meditací," řekl ti další krok.

Izumi Razaki

"Děkuji... pokusím se." řekl Razaki a pohodlně se usadil. Zavřel oči a ponořil se do svého nitra. Nícil sice, že by vědátorům "stimulant" nějak pomáhal, ale to nejspíš příšlo postupně... a nebo si toho nevšímal proto, že už byl otupěný? Příliš přemýšlení... čisté modré nebe... jeho mysl teď byla prázdnou složkou, která teprve očekávala zpracování... jen čistý úřední tiskopis... hmmmm

Razakimu přišlo ze začátku všechno skutečně normálně. Pak mu na chvíli připadalo, jako by měl zalehlé uši, ale tento pocit zmizel stejně rychle jako se objevil.
Čisté modré nebe... prázdná složka...
Chvíli se opět zdálo že se nic nedělo.
A najednou přišel nový pocit, který působil skutečně.
Žár. Mocné a téměř nesnesitelné vysušující horko. Ale zároveň i něco povědomého?
Před očima se Razakimu objevil jeho vnitřní svět.
Bitevní pole, ostnaté dráty, zákopy. Jenom tu tak nějak všechno hořelo.
Zákopy byly plné lávy, stromy i když mrtvé už předtím, byly na uhel, zkrátka rozhodně né místo pro dovolenou.

Izumi Razaki

Najednou se vše změnilo... z ničehonic byl uvnitř svého vnitřního světa... nebyl tu už... od doby, kdy Batariel zemřel. Ale bylo to tu ještě o něco méně přívětivé, než normálně. Vše hořelo... zákopy plné lávy... bylo to hor jak ten ohnivej hrad z Mario kart...
Razaki se rozhlížel kolem... cítil něco... zvláštního...
"Halo? Je tu někdo?" zeptal se. Takhle jeho vnitřní svět normálně nevypadal... jistě, bitevní pole zjizvené zákopy tu bylo stále... odráželo jizvy, které s sebou nesl ve své duši... ale ten oheň byla novinka... a tu něco muselo způsobovat...

Při rozhlížení kolem Razakiho pozornost upoutalo něco, co tu rozhodně nikdy nebylo.
Byla to poměrně hodně velká sopka, která byla všechno, jenom né neaktivní.
Stoupal z ní obrovský sloupec kouře, vytékala z ní láva a všude kolem ní z prasklin unikala pára.
Něčím se od běžných sopek ale lišila - měla vchod.
A odpověď na Razakiho otázku? Poměrně hodně hlasité zařvání, které nečekaně vycházelo z té sopky.

Izumi Razaki

Ta sopka byla novinka... zvlášť ten vchod do ní. Prohlédl kapsy, zda někde nemá prsten, který by tam mohl hodit, ale neměl. Něco v té sopce ale řvalo... nebo řvala ta sopka? Nezbývalo, než to zjistit a vydat se tam. Pokud v té sopce nevisely obrovské ohnivzdorné hlasivky, tak tam musel někdo řvát... a protože Batariel i Henry byli pryč, tak počet potenciálních nájemníků nebyl tak vysoký... Razaki vykročil do vchodu...

Za vchodem byl dlouhý tunel, který byl velice podobný tomu, co se dělo venku. Praskliny, pára, vedro, zkrátka nic moc.
Tady nebylo moc možností, Razaki musel pokračovat stále dopředu. Dokonce i mírně z kopce.
Už ani nevěděl jak dlouho šel, když se konečně objevil východ do silně osvětlené jeskyně.
A z ní, hlasitěji než kdy před tím, ten řev.
Jeskyně byla obrovská, ze zdí tekla láva a pokrývala celé její dno.
Až na menší ostrůvek uprostřed, na kterém Razaki z dálky viděl něco ležet.
Vedl tam přírodní kamenný most...

Izumi Razaki

Razaki vždycky býval odolný vůči ohni, vedru a podobným věcem. Za většinou toho ale stál Batariel a ten byl pryč. Ačkoliv byl i tak Razaki velice odolný, nedalo se říct, že by si tohle prostředí zrovna užíval. I tak ale pokračoval kupředu, protože tam byly odpovědi...
Nakonec se ale objevilo světlo na konci tunelu a ať už řvalo cokoliv, tak to bylo otamtud - vešel tedy dovnitř. Bylo to zřejmě jádro té sopky... a uprostřed na tom ostrově něco leželo... Obrnil se proti nesnesitelnému vedru a šel blíž...

Při přibližování bylo jasné, že to není člověk nebo cokoliv mu podobného.
A taky že to opravdu nebylo malé.
Když konečně dorazil blíže, pořádně si to mohl prohlédnout.
Nejblíže by se to dalo přirovnat k normálnímu lvovi. Až na to, že tenhle ležel a i přesto byl vysoký jako půlka Razakiho.
Další ihned viditelná věc byla jeho hříva, která vypadala jako okolní krajina, tzn. hořela.
A zbarvení také nebylo standartní - měl tmavou kůži, místy až šedou skrz kterou šly vidět rudě svítící žíly.
Inu rozhodně né milé zvířátko, které byste koupili domů dítěti.
Pozorování tohoto stvoření ale přerušil opět hlasitý zvuk. A až teď Razakimu došlo, že to ve skutečnosti bylo chrápání.
Ano, velká kočička spala. Alespoň do teď, protože po posledním zachrápaní pozvedl víčka a prohlížel si svou návštěvu tmavě rudýma očima.

Izumi Razaki

Ta věc, co tam byla byl nějaký lev... hořící lev. Hořící lev co měl tmavou kůži a rudé oči. A nevypadal moc přátelsky. Razaki se postavil tak, aby ho lev dobře viděl. Ustoupil o krok, aby ho zbytečně nedráždil. Pokud tohle měl být duch jeho zanpakuto, pak mu nejspíš Batariel neprospěl... podle toho, jak vypadal... bylo na čase zjistit pravdu...
"Víš, kdo jsem? Víš kdo jsi ty?" zeptal se. Potřeboval zjistit zda to vůbec je jeho pravé zanpakuto a pokud ano, zda je samo sebou... nebo zda ho Batariel dohnal k šílenství... mohlo to být ale i něco úplně jiného...

Lev znovu zavřel oči a začal se protahovat. "Byl to dlouhý spánek, Izumi Razaki." Řekl hlubokým hlasem a začal se pomaličku stavět na všechny čtyři. Bylo to krásné stvoření, ale právě vypadal jako někdo, kdo se probouzí po dlouhé noci a nějak mu to nejde. Ale asi na jeho slovech něco bylo. Pokud tu celou dobu vládl Batariel, bylo možné, že lva uvěznil právě v téhle sopce, kterou před Razakim dokázal schovat.

Lev se nakonec postavil a zvedl hlavu. Vypadal majestátně. "Jsi si jistý, že je to otázka, na kterou se chceš ptát?" zeptal se tajemně a seskočil ze skalky, na které předtím ležel. Razaki si všiml, že za sebou nechává stopy v zemi. Roztavené. "Víš už, kdo jsi ty?" zeptal se.

Izumi Razaki

"Je zbytečné mluvit o otázce, na kterou jsem se už zeptal... nehodlám se zaplést do metafyzické disputace. Já vím naprosto přesně kdo jsem... možná, jsem občas nevěděl, co dělám, ale vždycky jsme věděl, kdo jsem... " řekl. Hlavně ne další, kdo mu bude říkat že musí objevit kdo je... nebo tak něco. Jediná chvíle, kdy nebyl úplně sám sebou, bylo když ho ovládl Henry. I ve chvíli, kdy byl zlomený a v samozvoleném exilu, byl stále sám sebou...
"Ale pokud máš lepší otázku, tak jí klidně polož..." povzbudil lva.

"Ani ne." Hlesl. "Nemyslel jsem si, že tento den ještě někdy přijde. Tolikrát jsem volal tvé jméno. Na nějakou dobu jsem kvůli tomu ztratil hlas. Vyčerpal jsem se a byl jsem uvězněn démonem. Tolik let a ty jsi i přesto tu." Pomalu si obcházel Razakiho a prohlížel si ho. "Jsi jiný. Byl jsi menší. A mladší. Dlouho jsem tě pozoroval a myslel jsem si, že tě znám, ale vypadá to, že od té doby se mnohé změnilo." Zastavil se před Razakim. "Neříkám, že je to špatné."

Izumi Razaki

"Čas mění spoustu věcí... lidi rostou, stárnou... a občas se poštěstí a povede se jim zničit démona." řekl Razaki.
"Škoda, že ta poslední věc mi trvala tak dlouho..." dodal. Neuměl si moc představit, jaké to muselo být, čekat celá desetiletí ve vězení... čekat na svobodu, která ani nemusela přijít...
"Nicméně ano... změnilo se toho opravdu hodně. Možná ale přišel čas na to, abysme se konečně poznali... co říkáš?" zeptal se a natáhl směrem k lvovi ruku.

"Může být." Odpověděl Razakimu. Tlapu mu ale nepodal. Místo toho přišel blíž a vrchem hlavy narazil do Razakiho ruky, která lvovi zajela hluboko do jeho ohnivé hřívy. Razaki ucítil, jak se lvovo reiatsu přenáší na něj. Cítil, jak se jeho vlastní reiatsu mění. Plameny z hřívy na chvíli zmizely. Pak se ale zase objevily, mnohem silnější. A nejen to. Plamen vystřelil tak rychle, že celé okolí na chvíli pohltil oheň. Razaki byl samozřejmě v pořádku. Pokud tam ještě nějaké zbytky po Batarielovi byly, oheň je právě zničil. A potom dohořel.
"Bude to dlouhá cesta, Izumi Razaki." Řekl. Potom se kapitánovi zahleděl do očí. "Už si vzpomínáš?" zeptal se. Razakiho to najednou střelilo do hlavy. Vzpomněl si na den, kdy poprvé aktivoval svůj shikai. Batarielův hlas byl tenkrát hlasitější, ale odněkud z dálky se ozývalo něco jiného. Něco tichého a vyděšeného. Kokuen. Opakovalo se. Bylo to jeho jméno. Jméno jeho zanpakuto. Kokuen.

Izumi Razaki

Razaki se pousmál, tohle vypadalo na začátek skutečného partnerství, ne to co měl s Batarielem, což byl takovej... hate-hate relationship. Ucítil jeho reiatsu, jak se spojuje s tím jeho, ale ačkoliv ho obklopovaly plamenty, tak cítil naprostý klid... bylo to skoro jako dát si sprchu po náročném dni. Hodně náročném dni...
Během toho si začal vzpomínat... bylo to tak dávno... neuvěřitelně dávno... v době, kdy byl ještě novopečený shinigami... byl to ten den, kdy poprvé aktivoval shikai. Kromě Batariela tam byl ještě někdo další... Kokuen, jeho opravdová zanpakuto. Už tehdy Batariel potlačoval vše čím byla... mluvil mnohem hlasitěji a silněji... tehdy ještě nezkušený Razaki nemohl rozpoznat o co šlo... nejspíš ten druhý hlas ani nezaregistroval... nebo ho bral jen jako nějaké podivné echo. Bohužel už nemohl odčinit, co se stalo tehdy... mohl jen začít znova...
"Teď ano... teď si vzpomínám... " připustil. Pak ale zvedl hlavu. "Byla to skutečně dlouhá cesta... ale ještě mnohem delší je teď před námi." řekl povzbudivě

Kokuen přikývl. Potom se proměnil v plamen, který se přesunul zpět na skálu, kde Kokuen předtím spal. Znovu se zhmotnil. Rozhlédl se po okolí a dupl svou přední pravou nohou. Okolí se zatřáslo a začalo se měnit. Nijak radikálně, jen trochu.
Tedy, až na to, že ta sopka zmizela. "Už není důvod zůstávat uvězněn." Okolí se začalo oživovat. Pořád tu bylo dost ohně, popelu a spálené země. Byl tu ale taky život. V dálce se tyčily vysoké zelené stromy, louky. Kokuen ležel právě uprostřed této spálené země. Ta se trochu vyvýšila a vytvořila pod sebou malý lávový vodopád.
"Démon ukradl část mých schopností a využil je k zesílení těch svých. Byla to jediná možnost, jak si s tebou může udržet spojení. Potřeboval, abyste měli kompatibilní reiatsu." Zase si lehl. "Proč ti to říkám? Jsi zvyklý zacházet s ohněm. Nepálí tě tolik jako by měl." Protáhl si přední tlapy. "Říkal jsem ale část mých schopností. Jediné, co z toho dokázal vytvořit byly jeho démonické plameny - oheň. Teď bys je dokázal smést jedním úderem. Moje schopnosti nejsou založeny na ohni přímo. Budeš se muset naučit ovládat lávu a kouř. Ještě nejsme v perfektním spojení. Nedokážu ti propůjčit všechnu svoji sílu, ale na tom budeme pracovat." Položil si jednu tlapu pod bradu a zavřel oči. "Přijď za mnou, až plně ovládneš svůj shikai."