Město

Yoshiro

Konan ucítila, jak se něco dotklo její tváře. Uviděla, jak na ní kouká Yoshiro a z posledních sil se snaží o něco jako úsměv. "Slzy ti nesluší, krásko," řekl. Takhle se ještě nikdy v životě necítil. Všechno ho bolelo, jako by měl umřít. Nic z toho ho ale netrápilo. Nedokázal vystát ten smutek, který Konan viděl v očích. Teď už to ale bude dobré. Byl si tím jistý.

Konan

Takovéhle láskyplné doteky jí chyběly. Připomínali jí skvělé staré časy. Konan se dotkla jeho ruky. Podívala se na Yoshira. Usmála se. Pár slziček jí z oka upadlo, takže se je snažila rychle utřít do rukávu, aby tedy už neplakala. Ale znáte ženské, nikdy to moc dlouho nevydrží. Jak to jen šlo, tak objala Yoshira. "Zůstaň už se mnou." řekla smutně. Vůbec teď nemyslela na to, že jí z nějakého divného důvodu začala lehce pálit její malá jizvička na břiše.

Yoshiro

Když ho Konan objala, málem vyplivl vnitřnosti, ale snažil se to nedávat najevo. Eh. Nakonec si k sobě přece jen znovu našli cestu. I když tam byla celkem velká spousta překážek. Pro Yoshira to bylo moc důležité. Jak říkával Razaki, rodina je to nejdůležitější. A Yoshiro s tím plně souhlasil. Nakonec zvedl ruku a Konan s ní objal. Byla to jediná končetina, se kterou momentálně mohl hýbat. "Zůstanu," odpověděl jí do ucha tiše.

Konan

Yoshirova slova Konan uklidnila. Už nebrečela. Jen se usmívala. Zase se zpátky posadila, aby mohla pokračovat v léčení. V tuhle chvíli měla Yoshira a Razakiho vedle sebe a Konan seděla mezi nimi. Nad každého natáhla ruku a začala se soustředit na léčení.