Nemocnice Gotei 13

Genma

si spokojeně četl svůj oblíbený časopis ve své kanceláři a byl rád, že se zbavil všech těch bývalých i současných vrchních kapitánů a Ruyichiho a měl chvíli pro sebe. Ne že by neměl pro sebe skoro celých posledních pár let... No každopádně si žvýkal svůj senbon a ponořil se do čísla Ban-Kaie, které mu přinesl Kira ze Seireitei těsně před tím, než se zavřely brány.

Raiden

Po dlouhé cestě konečně celá ta cháska dorazila do Karakury, přesněji přímo do nemocnice, kde tomu velel Genma. "Tak, jsme tady," zabručel kapitán 1. divize a vlezl dovnitř, zatímco si stále držel tu ruku v barieře. Asi by měl být Razakimu vděčný za to, že jí dokázal uchovat v původním stavu. "Genmo, připrav si šití, máš tu práci," došel okamžitě k němu a na operační stůl hodil svojí ruku. Nechutný, že? Ale co s ní asi tak mohl dělat.

Genma

Málem mu zaskočil senbon, když uviděl z okna to procesí. Co se sakra zase stalo a proč ho z toho nemohli vynechat?? Bohužel to vypadalo, že jeho pověst ho předchází, protože vrchní kapitán mu přinesl velice specifický suvenýr.
"Uhmmm..." řekl, když se podíval na oddělenou ruku, a začal se trochu potit. Ano, pravda, jednu ruku už za svou kariéru přidělal, ale... to byl Ruyichi, ne vrchní kapitán! Kdyby se mu to nepovedlo, mohl mu prostě vynadat a ještě se mu smát, vždyť to byla v podstatě náhoda, že se to povedlo! Ale tohle byl vrchní kapitán, jestli se mu to nepodaří, může to být taky to poslední, co udělá v životě lékaře, a první, co udělá v životě uklízeče nejhlubších stok! "Dobrá... koukneme se na to..." zachrčel pod tíhou svých myšlenek a trochu roztřeseně popošel k Raidenovi a jeho ruce a začal oba pečlivě prohlížet a hledat známky, že jejich opětovné spojení není zcela nemožné.

Raiden

Jo, opravdu by to opravit měl, protože jinak bude hlídat kanalizaci celého Seireitei... sám. "No, takže?" zeptal se ho netrpělivě? Bez ruky to bude kapku problém.

Genma

si řekl, že za pokus nic nedá, naopak tím může jedině získat. Ruyichi měl výhodu, že v jeho případě zaopatřil jeho ruku sám Genma, takže ji mohl zakonzervovat lékařským kido. Raidenova ruka sice byla také uvnitř bariéry, velice sofistikované, ano, ale přesto to nebylo úplně ono, navíc prodleva od chvíle useknutí nebyla nejspíš malá.
"Jak je to dlouho?" zeptal se Genma, aby si byl jistý. Mezitím si vzal ruku ze stolu a začal na ní cosi provádět kidem.

Raiden

"Několik hodin, spěchali jsme, co jen to šlo. Ale bylo trochu nevýhodné nemít po ruce někoho, kdo by to zvládl přišít," řekl Raiden Genmovi. "Potřebuju jí mít prostě zpět, shikai a bankai se již o hybnost postarají. V základním stavu... to už asi bude problém," přiznal se kapitán 1. divize, ale snad to nějak půjde rozchodit. Nemluvě o tom, že ještě potřeboval nové oko, žejo... Asi ho bude muset získat po Madarovsku.

Genma

nechápal, co má ruka společného s hybností, ale radši si hleděl svého. Tak nějak rozuměl potřebě mít dvě ruce, bankai nebankai. Trvalo mu celou věčnost, než si detailně prohlédl Raidenův pahýl i oddělenou ruku, a než promluvil.
"Hm, dobře. Takže soutaichou. Teoreticky by se mi mohlo podařit vám ruku vrátit, ovšem má to jeden háček. Až to udělám, je naprosto nezbytné, abyste zůstal v klidu a s rukou nehýbal, aby byla co největší šance, že bude zase funkční. Protože byla oddělená takovou dobu, tak už je jedno, jestli to udělám teď nebo někdy jindy, v tomto stavu ji můžu zakonzervovat a počkat, ale až ji přidělám, tak prostě nesmíte vyvádět žádné vylomeniny, jinak můžete skončit bez ruky na pořád. Ehm, chtěl bych, abyste věděl, že vám nemůžu slíbit, že i když všechno dodržíte a opravdu budete v klidu, ruka bude jako dřív. Bohužel. Ale je takto největší šance ji zachovat. Takže jak to bude? Rozhodněte se rychle, pokud ji budete chtít vrátit později, budu muset udělat několik opatření, která by bylo nejlepší provést co nejdřív."

Tomisura Raiden

Genma to bral moc prakticky a dlouze. "Jak dlouho nehýbal a byl v klidu? Jsme v otevřené válce, klidu si užiju maximálně tak v komatu," povzdechl si Raiden, když zaslechl, co se chystá. Jako ano, dokázal obstojně bojovat s jednou rukou. Ale pokud by zase narazil na Izunu, tak bude potřebovat ruce obě. "Náhradní oči asi nemáš, co? Pěkně ve skleničce, náhradní díly po ztrátách v boji?" dodal ještě a zamrkal naprázdno. Bylo to vcelku na pendrek. Bude si muset zvyknout na úplně nový bojový styl, což nebylo úplně košér. Hlavní lékař Seireitei mu zatím moc dobré nabídky nedával. "Potřebuji být prostě bojeschopný, pokud by léčba ruky trvala dlouho, budu muset být chvilku bez ní..." hlesl docela zklamaně.

Genma

Samozřejmě že Raiden chtěl ruku co nejdřív, ale nebylo to tak snadné.
"Co nejdéle... čím déle, tím líp, abych tak řekl. Ale minimálně měsíc... raději dva nebo tři..." sdělil vrchnímu kapitánovi nemilou zprávu. Oko bohužel neměl, to byla parketa jiných doktorů Gotei 13 a ti díky bohu nebyli v blízkosti.

Raiden

"Měsíc?! DVA?! TŘI?!!!! A to jsem ti zvýšil plat..." zavrčel, když se doslechl tuhle nemilou zprávu. "Zakonzervuj jí, musím bojovat," dodal nakonec sklesle a postavil se. Znamenalo to, že měli vážný problém. Ale zvládl už šílenější věci, bude se muset porvat i s tímto. "A jak dobře zvládneš transplantaci očí? Abych si jedno někde půjčil..." zkusil ještě tohle, přeci jen... očí bylo všude dost, jen on měl momentální nedostatek. "Jakmile dokončíš zbytek seštelování, budu muset zmizet, takže doufám, že se tady o tu bandu postaráš," vydal mu přímý rozkaz. Momentálně chtěl najít toho týpka, co mu pomohl se protáhnout do světa lidí. Možná by mu mohl pomoci zesílit. Nebo vysvětlit, co to Izuna uměl za techniku.

Genma

"Eeeee... no což o to, transplantace, to nebude problém, ale abyste na něj viděl, to už bude horší..." zamyslel se Genma a raději nechtěl přemýšlet o tom, kde si chce vrchní kapitán vypůjčovat oko. Doufal, že mu nenařídí, aby mu dal svoje, i když to by logicky byla nejpraktičtější možnost... ale snad si najde někde jinde nějaké modré, aby se mu hodilo k tomu druhému.

Raiden

"Fajn... seženu si ho pak někde... snad," povzdechl si Raiden a nechal Genmu ať ho doošetří. "Takže... teď můžu vyrazit... jednorukej a jednookej. To není zrovna cool, ale co s tím nadělám," povzdechl si ne úplně nadšeně, když s ním byl lékař hotov. "Postarej se prosímtě o zbytek, nevím jak dlouho budu pryč, v případě nouze mi dejte vědět, budu se tu moci objevit okamžitě," požádal ho ještě, když se podíval na ostatní shinigami. A pak doufal, že už dostane povolení odejít.. nebo mu ještě chtěl Genma změřit teplotku?

Genma

přikývl na to, aby se o vše postaral. Nehodlal se tedy o nikoho a nic starat, ale slibem nezarmoutíš.
"A... jak vás mám kontaktovat?" zeptal se vrchního kapitána.


Baru

se snažila pomáhat při zaopatřování členů jejich skupiny, dokonce se pokoušela i léčit ty zraněné, protože po pravdě na to, že to byla nemocnice, tu moc doktorů nebylo. Vždycky si zakládala na svojí schopnosti být v klidu a zachovat chladnou hlavu, ale bylo těžké ignorovat, jak se jí třesou ruce, když v nich ani neudržela náplast. Nakonec jí kapitán 13. divize přívětivě řekl, ať si jde odpočinout, a ona poraženecky poslechla. Našla si nějakou prázdnou místnost a tam se posadila celá schoulená, jako by se snažila zabírat co nejmíň místa. Pokoušela se uklidnit, zhluboka dýchat, ale její obvyklé techniky vůbec nepomáhaly. Pořád měla před očima, jaký malý okamžik stačil, aby ten neznámý Quincy způsobil mezi shinigami úplnou spoušť. Možná kdyby mu sama nebyla tak blízko a necítila, jak moc je silný, dokázala by se vzpamatovat rychleji, ale ten bezmocný pocit, který měla, když ji znenadání chytil, jí pokaždé znovu podlomil kolena. A taky v ní probouzel zlost... V posledních letech se vyhýbala všem misím, kde by hrozil nějaký boj, a kdy naposledy trénovala, to už si ani sama nepamatovala. Nikdy to neměla ráda a jediný, kdo ji dokázal k tréninku donutit, byl kapitán Ukitake, jenže ten byl už dlouho ve výslužbě a její nový kapitán se jaksi vypařil, takže využila toho, že si její nepřipravenosti k boji nikdo nevšímá a sama ji také ignorovala. A teď, když hrozil střet s Quincy tak strašně silnými, nevěděla, co má dělat. Je sice důstojnice, ale nejspíš by svoje podřízené ochránit nedokázala, ani sama sebe ne. Ne že by to byla taková změna od toho, jak to bylo vždycky... Baru si zhluboka povzdechla. Byla hrozně unavená, ale příliš vystresovaná na to, aby si dokázala odpočinout nebo spát. Takže jen schovala obličej do dlaní, opřela lokty o kolena a doufala, že ji to časem přejde.


Yasumaru

Hiboru-san se mu zdála nějaká indisponovaná, tak ji raději poslal pryč, určitě jí udělá dobře, když se chvíli nebude muset o nic starat. Sám potom organizoval ubytování shinigami v nemocnici. Bylo to samozřejmě dočasné, nebyli tady vybavení na takovouhle situaci, byla to nemocnice, ne hotel... Což ho přivádělo k myšlence, že by asi chtělo vymyslet nějakou jinou alternativu. Teď už by opravdu asi potřebovali nějaké ty gigaie, s trochou štěstí by jim mohli pomoct se efektivněji ukrýt, protože na další střet teď rozhodně připravení nebyli. Když tedy byli všichni jakž takž zaopatření, rozhodl se Yasumaru, že se vydá hledat gigaie na vlastní pěst. Sám si ve světě lidí pobyl déle než všichni ostatní tady dohromady (nejspíš) a měl jistou představu, kde by mohl najít to, co hledá...

Baru

se vyděsila, že doslova nadskočila. Hned po tom zrudla, jako by už tak nebylo dost špatné, že tu někdo byl, on to musel být zrovna Okita.
"No... ano, to nic," dostala ze sebe s obtížemi. "Proč ses nenechal ošetřit?" nadhodila potom rychle, aby odvedla řeč jinam, a poukázala na jeho zranění.

Raiden

Raiden sáhl do uniformy a vytáhl stříbrnou krabičku se skleněným vrškem. "Tohle mám od Satoshiho, je to na jedno použití," ukázal pekelného motýla modré barvy. "Je v něm část mého reiatsu a nějak to zmutoval, že se dokáže přenést přímo ke mě, pokud jsem ve stejné dimenzi. Pojme jen krátký vzkaz, ale mělo by to stačit. Ale nezapomeň... jedno použití!" svěřil krabičku Genmovi, doplnil pár rozkazů a ostatním oznámil, že jde sehnat posily a nakopat pár parchantům, aby pozvedl morálku. Krátce na to zmizel směrem k Saitamě. Tam naposledy viděl toho maskouna.

>>> Saitama

Baru

"To se ptá ten pravý," zabručela si a strhla mu z očí pásku. Potom ho popadla za paži a táhla ho ven, aby našla nějakého doktora, který by se mu mohl věnovat. Byla celkem ráda, že se může chvíli rozčilovat nad neschopným podřízeným, docela jí to pomáhalo najít zase duševní rovnováhu. Bohužel to ale vypadalo, že nikdo momentálně nemá na Okitu čas, zraněných bylo víc než dost. Nakonec se tedy rozhodla, že se toho musí ujmout sama. Tak nějak doufala, že se jí bude dařit víc než před chvílí. Nemohla přece před Okitou ukázat slabost, už to, že ji viděl v její slabé chvíli jednou, bylo dostatečně ponižující.