Cesta do hlubin Razakiho duše

Izumi Razaki

Razaki poslouchal, Kokuen vypravoval, co se mu stalo a jak toho Batariel docílil... nebylo to nic hezkého. Byl by za to Batariela zabil, kdyby ho už nezabil předtím, nezávisle na tomhle všem.
"Rád věnuju čas tomu, aby jsme mohli fungovat jako perfektní tým, jistě to bude chtít čas, ale toho snad máme dostatek... není přeci kam spěchat. Přesto mám dojem, že se uvidíme brzy." řekl mu. Už zvládnul psychopatického démona, který se mu bránil i tomu, co sám chtěl... čistě z principu a proto, aby dokázal že může... to zákonitě muselo být těžší, než spolupracovat s někým, kdo spolupracovat vlastně sám chtěl.
"Jsem rád, že jsi konečně volný..." řekl a s tím opustil svůj vnitřní svět, který se ale dost změnil. Netušil, která část jeho duše měla ráda stromy... nebo to snad odráželo tu část, co měla ráda ty překrásné sakury co stávaly u jeho sídla?

Když Razaki procitl, všiml si několika novinek v jeho kanceláři.
První byla hromada pěny přímo před ním, ze které čouhala rukojeť meče na jedné straně a pouzdro na té opačné.
Druhá věc byla převrácený stůl, zpoza kterého koukal Shojiro a mířil na Razakiho hlavicí hasícího přístroje.
Jiný bordel tu nebyl, Shojiro asi stihl vše posbírat než musel jednat...
"Inu to šlo opravdu rychle," řekl, když si všiml otevřených očí svého společníka.
"Omlouvám se za tady tohle, ale bylo to tu celkem žhavé," pronesl omluvně a ukázal na pěnu.
"Předpokládám že jste uspěl," dodal polo-tázavým tónem.

Izumi Razaki

Razaki se probral a uviděl, že kapitán 12té divize měl na pilno. Podle hromady pěny tu asi něco hořelo... a kapitán zřejmě trochu přehnal reakci... přeci jen jemu šlehaly plameny z očí i když se rozčílil... takže jeho kancelář byla celkem ohnivzdorná.
Razaki vytáhl meč z pěny a prohlídl si ho...
"No... tohle šlo celkem dobře... přiznávám..." řekl. Byl opravdu vděčný za kapitánovu pomoc. Jeho přístroj a "stimulant" pomohli s něčím, co nezvládl.
"No, mám dojem, že jsem uspěl... a to díky vám." řekl.
"Hořelo to moc?" zeptal se

"To jsem rád. Popravdě jsem čekal že to bude trochu komplikovanější, myslím tedy po té duševní stránce," přiznal.
"Ale bez překvapení by byl život asi dost nudný," řekl ještě trochu zamyšleně.
Pak vrátil stůl do normální polohy a začal na něj narovnávat zpět věci.
"Jenom trochu," odpověděl ještě na otázku o ohni.
Vrátil na stůl poslední předměty, odložil hasičák a přešel k Razakimu.
"Vidím, že oheň vám zůstal. Tak jaká byla? A jak vypadala? A jakou měla náladu?" začal se trochu nedočkavě vyptávat. Chápal, že si ta zanpakuto prošla peklem ale chtěl vědět v jakém přesně stavu je.

Izumi Razaki

"No... nevím co si myslet. Nebylo to tak obtížnné... pro mě. Dokážu si ale představit, že pro zanpakuto to tak snadné nebylo... " řekl. Na chvíli se zamyslel, než pokračoval.
"Ano... oheň mi zřejmě zůstal... je to přeci jen má součást... ale jinak se toho asi dost změní... ale víc neřeknu, dokud se společně nesžijeme... ve chvíli, kdy budeme oba připravení, tak řeknu víc." vysvětlil po zamyšlení. Netušil ještě, jak moc se na zanapkutu podepsalo Batarielovo věznění... a chtěl zjistit víc, než bude vykřikovat do světa co se děje...

Shojiro Chomei

Přikyvoval na všechno co mu Razaki říkal a tvářil se hodně nadšeně.
Né že by mu řekl něco supr konkrétního, ale dokázal to pochopit.
"Jistě jistě jistě," řekl po chvilce.
"No je pravda, že se zbytkem už mojí pomoci nebude potřeba - teď byste měl být schopen dosáhnout své staro-nové zanpakuto naprosto bez problému..." mezitím si začal balit své věci.
"Nicméně se opravdu těším až vás oba uvidím v akci," dodal ještě.

Izumi Razaki

"No, upřímně doufám, že ta akce nebude zapotřebí... jsem celkem vděčný za to, že je tu chvilka klidu..." řekl Razaki. Války zažil víc, než by měl člověk zažít za 10 životů.
"Nicméně jsem vám slíbil pomoc s papírováním, ne? Tak co se na to vrhnout?" řekl. Chtěl dodržet slib, který mu dal.