Kavárna U vysmátého Arrancara

Konan

Za poslední rok se naučila pít silnou kávu, kterou nikdy předtím nepila. Pomáhalo jí to aspoň trochu nakopnout. Ty noční můry co každou noc přišli na návštěvu, byly vyčerpávající. Ale tři malé děti byly horší. Ty jí nenechaly spát vůbec.
Mezi další velké změny určitě patřilo to, že se stala kapitánkou. Z 10. divize, která jí byla přidělena měla nejvíc ráda knihovnu. A kvůli své časté nespavosti, měla již čtvrt celé knihovny přečtené. Kupodivu většina knih útok přežila. Konan měla přečtené knihy z různých oborů, tak doufala, že někdy nově získané vědomosti využije.

Nyní tedy pohodlně seděla na židli, nohu přes nohu. V pravé ruce šálek kávy, z kterého malými doušky upíjela. Seděla u okna, takže měla jasný výhled na lidi, které procházeli okolo.

Konan

Chvilku zapřemýšlela. Neměla ráda, když jí někdo něco vnucoval, ale tohle znělo jako sladká svačinka, která celý den o to víc zpříjemní. S úsměvem se podívala na obsluhu v bíločerném obleku."Zní to opravdu výtečně." začala Konan. "Hmmm. Přesvědčil jste mě. Ráda vyzkouším ten vynikající tvarohový koláč." řekla nakonec. Pak opět upila ze své kávy.

Konan > Muž se uklonil a odešel pryč. Konan si všimla, že dovnitř vešel Mitoshi a její manžel.

Yoshiro

Yoshiro vkročil dovnitř a najednou se zarazil. Toho, že je uvnitř Konan si zatím nevšiml. Jeho pozornost se obrátila směrem k pultu, na kterém byly vystavené nové karamelové věnečky. Pak si ale všiml něčeho mnohem zajímavějšího. Ano, zajímavějšího než karamelové věnečky. Yoshiro se přilepil na sklo, za kterým byly karamelové věnečky se skořicí a vanilkou. Taková modifikace! A marcipánová zvířátka! A větrníky! A dorty! Tolik sladkostí. Prostě tam stál a ---

Mitoshi

Vešel tedy do kavárny a rozhlédl se. S milým úsměvem mávl na Konan a pak se otočil k pultu u kterého viděl Yoshira.
Došel až k němu, pochopitelně s facepalm módem online, ukázováćkem mu poklepal na temeno hlavy a pak se podíval na obsluhu.
"Dobrý den, pravděpodobně se připojíme ke stolu kapitánky," otočil se s tázavým pohledem na přítomnou Konan.

Konan

Byla mile překvapená, když ve dveřích kavárny uviděla známe tváře. Moc jí nepřekvapilo, že Yoshiro se hned přilepil na sklo u sladkostí, ale měl by zapracovat na pozdravu. "Zdravím kapitáne Antero." odpověděla Konan na Mitoshiho pozdrav. "Ahoj, Yoshiro." dodala, i když asi v tu chvíli Yoshiro nevnímal. "Připojte se." přikývla Konan. Měla u stolu další dvě místa.

Mito Ruyichi

Konečně se mu podařilo všem utéct a schovat se. Kupodivu každý měl pro něho práci. Beztak z něho chtěli sedřít kůži. S vyčerpáním se sesunul do židle. "Pfffffff." vzdychl při tom. Byl tak vyčerpaný. "Přineste mi to nejsladší, co tu máte." poručil si u obsluhy. Potřeboval rychle nakopnout.

Mito -> Jakmile ti přinesli trojitý čokoládovo-karamelový věneček, všiml sis, že od vedlejšího stolku tě někdo pozoruje pohrdavým pohledem, který dokážou vyloudit pouze lidé vyznávající zdravý životní styl, když vidí někoho ládovat se... no, trojitým čokoládovo-karamelovým věnečkem. Byla to tvoje sestra Mei. S nohou přes nohu si decentně míchala lžičkou v hrníčku a koukala na tebe s mírně ohrnutým nosíkem.

Mito Ruyichi

Konečně mu obsluha přinesla ten super extra vypadající věneček. Už jen pohled na věneček ho naplnil energií. "Hmmmmmm." rozplýval se nad ním. Ale něco to kazilo. Nějaký pohled. Mito zvedl oči. "No jasně." povzdechl si a velmi mile s trochou víc sarkasmu se na svojí sestru usmál. Mito měl svojí sestru velmi rád......Moment.... to byl taky sarkasmus. Ale měl jí raději než Hikara. Vzal si svůj talířek s trojitým čokoládovo-karamelovým věnečkem a přesedl si ke své sestře. "Ale, dobrý den sestřičko. Něco nového?" zeptal se jí a zakousl se do věnečku. Ten se musel rozprsknout snad všude.

Ruyichi Mei

"Kromě tvojí cukrovky myslíš?" zamumlala si pro sebe a uchechtla se. Od té doby, co byl otec zpět, aspoň bylo vysvětleno, odkud má Mito svoje občasné chutě. Hluboce si povzdechla. "No takže celý den nosím někam cihly, řeším, kdo nám ukradl cihly, protože jich máme míň než včera, a nadávám lidem, kteří si myslí, že jsou moc nóbl na to, aby nosili cihly... takže asi nic nového, po pravdě. Co u tebe?" nahlásila konverzačním tónem.

Mito Ruyichi

I přes sestřino jedovaté popichování si Mito svůj věneček vychutnal. Otřel si svou čokoládovou pusu do ubrousku, který pak odložil na talířek. "No, ale i tak je to pořád lepší než to moje." povzdechl si Mito. "Já nosím papíry z divize do divize. Někdy nosím i ty cihly. Pomáhám stavět. No a občas i něco bourat. Nejhorší na tom všem je, že mě pořád sleduje Hikaru. No a když mě nesleduje on, tak nějaké tři slečny s foťákem." postěžoval si. Už se potřeboval vypovídat.

Mei

protočila oči. Samozřejmě že pro Mita z toho zase byla soutěž, kdo se má hůř.
"Och ty chudáčku," ušklíbla se Mei a zkusila usrknout svou kávu, aby zjistila, jestli je pořád moc horká. Ještě byla. Potom si povzdechla. "No a potom tady jsou lidi jako náš milý bratříček, jehož největším problémem je, s kým bude trénovat," shrnula to. Pomlouvání Hikara bylo vždycky vděčné téma.

Mito Ruyichi

Ach, jak se ti sourozenci měli rádi. Mito se na sestru usmál. "Jo, jo. To máš pravdu. Lituji toho, koho uloví tentokrát." přikyvoval. Mito se zamyslel. "Hmmmmmm." začal si představovat Hikara, jak lítá od jednoho kapitána k druhému a prosí o trénink. "Na koho asi padle los tentokrát? Hodně lidí je na misích." uvažoval nahlas.

Mei

se konečně pořádně napila kávy.
"Po pravdě... je mi to dost jedno," řekla s pohledem upřeným ven a opřela se do židle. "Ať si dělá, co chce. Může trénovat jak chce, ale stejně mu to nepomůže," uchechtla se potom. "Nakonec mu pokaždé nakopu zadek..." Spokojená sama se sebou se znovu napila.

Mito Ruyichi

Mito se uchechtl a myslel si své. Jo, jo. A já pak nakopu oba dva. říkal si pro sebe a culil se na sestru jako sluníčko. Samozřejmě byl povahově asi nejvíc po matce, takže ze slušnosti to neřekl nahlas. "No nic." řekl po chvilce Mito a s námahou vstal ze židle. "Budu se asi muset zase vrátit do práce." řekl jen tak pro informaci, ale hrozně se mu nikam nechtělo.

Mei

si povzdechla.
"Jo... já taky... ale ještě si to tu dopiju. Tak jen se pěkně tuž, bratříčku, práce šlechtí!" už mu mávala škodolibě na rozloučenou.

Mitoshi Antero

Přistoupil ke dveřím a otevřel je. Nechal projít Baru a pak pokračoval za ní.
Cesta sice nebyla moc dlouhá ale byla docela awkward, protože jeho společnice toho moc nenamluvila.
Doufal, že se tady trochu rozpovídá.
Zamířil si to rovnou k prázdnému stolku, po cestě mávl na dva další Ruyičíky, a posadil se.
Pak chvilku čekal až se usídlí i Baru a příjde šikovná paní servírka.

Baru

Mitoshi nic neřekl na její otázku (byla sice spíš rétorická, ale stejně), takže byla Baru ráda, že je Arrancar tak blízko. Radši dělala, že Mei ani Mita nevidí, jako by snad nestačilo, že je sem poslal Hikaru. Nebylo tam kromě nich moc lidí, takže servírka přišla téměř okamžitě a Baru si u ní vyprosila čaj maté masala, což byla pro ni taková obdoba velké karamelové čokolády.

Mitoshi Antero

U servírky si objednal to samé co Baru a pak se na ni pořádně podíval.
"Co vás trápí, Baru-san?" zeptal se jí rovnou.
Věděl, že existuje hromada věcí, co by jí mohla trápit, ale chtěl to vzít postupně od toho, co je nejakutnější.
Následující rozhovor asi nebude moc příjemný, ale opravdu tu chtěl pro Baru být...

Baru

si v hlavě právě rovnala seznam věcí, které chtěla Mitoshimu říct, protože jich opravdu nebylo málo. Ale on to celé naboural, když rovnou položil takovou otázku na tělo.
"M-mě?" zakoktala se trochu Baru. V duchu se už nějakou dobu odhodlávala mu říct o několika věcech, které ji zužovaly, pokud na to přijde náhodou řeč, ale tohle opravdu nečekala. "Umm..." Měla nutkání říct, že nic, ale nechtěla tím Mitoshiho urážet. Věděla, že je Mitoshi velmi vnímavý, navíc to, že není zrovna v pohodě, ani nebylo tak těžké poznat. Udělala několik dalších "ehh" a podobně, k čemuž dodala. "Promiňte, Mitoshi-san, trochu jste mě zaskočil." Po další chvíli, kdy ji Mitoshi provrtával nesmlouvavým pohledem, řekla: "Já... víte, nikdy jsem dobře nesnášela změny, hlavně ty k horšímu... A s tím vším, co se děje a stalo... Vím, že je na tom spousta lidí mnohem hůř a vlastně bych si neměla stěžovat, mám práci, mám střechu nad hlavou... ale prostě mám problém se s tím vyrovnat." Pojala to dost všeobecně a doufala, že se s tím Mitoshi spokojí. Nechtěla ho obtěžovat, určitě měl i sám starostí až nad hlavu.

Mitoshi Antero

"Promiňte tu přímočarost," omluvil se hned potom co řekla, že ji zaskočil.
Baru byla vždycky hodně citlivá, takže chápal, že ztráta tolika lidí, i když je neznala, ji zasáhla více než ostatní. Ale musel se aspoň pokusit, jí pomoci a zlepšit náladu.
Potom co domluvila zakýval hlavou.
"Obávám se, že není způsob, jak napravit minulost. Nemůžeme nikoho přivést zpět k životu, nemůžeme odčinit co zde Izuna napáchal," začal pomalu s útěchou, ale sám moc dobře nevěděl, kam směřuje.
"Jsou pouze dvě věci, které teď můžeme udělat. Zaprvé zabránit pachateli té katastrofy, aby dále pokračoval a tím se i částečně pomstít. To jsme už zvládli," pokračoval dále.
"A zadruhé na ně můžeme vzpomínat. V našich vzpomínkách všichni ti lidé budou žít navždy. A rozhodně by nebyli rádi, kdyby jsme zbytek života strávili litováním nad jejich ztrátou..."
Pak se odmlčel a pořádně se na ni podíval... nevěděl, jestli správně vyjádřil to co chtěl a jestli náhodou něco nezhoršil...

Baru

si povzdechla. Podobná slova slýchala neustále, dokonce je několikrát i sama psala pro čtenáře z celého Seireitei. Jenže slova a jejich uskutečnění, to byly dvě zcela odlišné věci.
"Máte pravdu, Mitoshi-san... nesmíme zapomenout..." Uvědomila si, že je to docela ironické, protože, jak ne tak dávno zjistila, samotná schopnost jejího zanpakutou je připomínat jí lidi, na které nechce zapomenout. Mitoshi samozřejmě nemohl tušit, že jedním z těch lidí, o kterých si myslela, že je ztratila a že na ně nesmí zapomenout, je i on. Napila se čaje a pokračovala. Když už s tím začala, zjistila, že není až tak špatné se někomu zpovídat. "Dřív mi v takovýchhle situacích pomáhala práce. Když zemřel Date-sama, když jste poprvé odešel... Měla jsem svoje místo, svoje povinnosti, musela jsem se starat o kapitána, věděla jsem... že kdybych další den nepřišla, byl by to problém. Ale od té doby, co jsem se stala důstojníkem..." Povzdechla si. V deváté divizi byla ráda a nikdy by si nepomyslela, že ztráta povinností, o kterých si myslela, že je není hodna vykonávat, ji natolik zasáhne. "Zástupkyně se již zapracovala, takže si poradí sama, kapitán je docela schopný, všichni mají své rodiny nebo přátele, ke kterým se večer vrací... Kdybych se neukázala, všimnou si toho až další týden v pondělí, když zjistí, že nikdo nevyvěsil nový jídelníček..." Baru se zatvářila docela zkroušeně a tiskla svůj hrnek v dlaních. "Připadám si neužitečná, neschopná... zbytečná..."

Mitoshi Antero

Poslouchal, jak si Baru vylévala srdce. Chápal to.
Když je špatné období tak naprosto nejhorší je sedět na židli a nic nedělat. To pak má člověk hodně času o všem přemýšlet a už v ten moment to jde do kelu.
"Takový moment má ve svém životě každý, je potřeba zatnout zuby a něco s tím udělat. Třeba i nějaký koníček, hlavně se trochu zabavit," sám věřil v pravdivost těchto slov, i když to nebyla zrovna útěcha.
"A pokud jde o to, že nemáte co dělat," začal "páska mého zástupce stále leží na mém stole bez majitele. Pokud byste chtěla, je vaše," položil jí nabídku.
Pravda byla ta, že Mitoshi si své povinnosti plnil velice svědomitě, ale bez pomocné ruky ho to trochu začalo zahlcovat.

Baru

položila svůj hrnek na stůl, a pak se podívala na Mitoshiho. Uvědomila si, že mluví z vlastní velice rozsáhlé zkušenosti.
"Mitoshi-san," pronesla po odmlce. "Neměla jsem příležitost vám říct, jak moc mě mrzí to vše, čím jste si prošel. To s vaším otcem, rodinou... Nedokážu si ani představit, jaké to je. Ruyichi-taichou mi všechno řekl, snad vám to nevadí. Nejspíš usoudil, že musí, protože jsem tak trochu vyšilovala, když jste najednou zmizel..." Odmlčela se a zavrtěla hlavou. Nevěděla, co by dělala, kdyby najednou zjistila, že celý její život byl zástěrkou tragédie, že zapomněla na lidi, které nejvíc milovala, a že její vlastní děti žijí někde v bídě, zatímco ona o nich ani neví. A že za to všechno může její otec. "Vždycky jsem vás obdivovala, jste jeden z nejsilnějších lidí, jaké znám," řekla upřímně a nemyslela to jen ohledně schopností v boji, i když tam to platilo taky. "A ještě k tomu máte trpělivost tu sedět a poslouchat stížnosti malé, ubrečené holky..." začervenala se trochu studem. Potom dodala tišším hlasem a stále se červenala, ale tentokrát spíš nadšením. "Pokud myslíte vaši nabídku vážně... bylo by mi ctí stát se vaším zástupcem."