Kavárna U vysmátého Arrancara

Mito Ruyichi

"Ha. Ha." ušklíbl se ještě na sestřičku. Mávl na pozdrav ještě obou nově příchozím a vyrazil tedy někam za prací. On už ho někdo zaměstná. O to se nebál.

-------> Seireitei - Město

Mitoshi Antero

Poslouchal, co měla dále Baru na srdci.
Neměl problém s tím, že jí to Yoshiro řekl, koneckonců by to udělal sám, kdyby ho o to požádala.
Sám s tím ale občas ještě trochu bojoval...
Pak ho trochu polichotila s tím, že je tady nejsilnější, ale každý tady za sebou měl něco špatného co ustál.
"Nevšiml jsem si žádných stížností ani žádné holky," řekl jí k tomu "pouze silné mladé ženy, pro kterou znamenají přátelé, a celkově lidé, nejvíce na světě. Za což ji musím obdivovat," dokončil a napil se čaje.
"Tak to můžeme hned po čaji zajít vyřešit příslušné náležitosti," usmál se na ni, když jeho nabídku přijala.

Baru

Bylo očividné, že Mitoshi se o své rodině a minulosti nechtěl moc bavit. Měla za to, že už se s tím vyrovnal, ale jak bylo vidět, i na něho to pořád bylo trochu moc. Baru to respektovala a po pravdě si k němu připadala trochu blíž, když zjistila, že má také svou slabinu. Navenek z jeho klidného vystupování to totiž často vypadalo, že nemá. Kolik asi bonsaií musí Mitoshi-san ostříhat, když o tom začne přemýšlet? pomyslela si mimoděk v duchu a trochu se usmála, i když to bylo zároveň hrozně smutné.
"Děkuji," reagovala na Mitoshiho slova. Vždy gentleman! Baru si nepřipadala nijak zvlášť silná, hlavně když si vzpomněla na pilulky ve své kapse, o kterých Mitoshi samozřejmě nevěděl. Snad. Připomnělo se jí tím, proč se mu doteď vyhýbala, a tak se mu vyhnula aspoň pohledem, když souhlasně kývala, že mohou jít hned vše zařídit. "Ale Ruyichi-taichou je momentálně pryč, snad mu to nebude vadit..." uvědomila si potom a pocítila se mírně provinile, jako když utíká, jen co ji tu nechají na chvíli samotnou... Měla devátou divizi ráda, ale zároveň ji už měla spojenou s příliš depresivními pocity, takže tam nedokázala v klidu pracovat. Bála se, že kdyby tam zůstala, zase by se vše vrátilo, i když se jí teďí zdálo, že je na tom o mnoho lépe.

Mitoshi Antero

Znovu se na ni usmál, dykž mu poděkovala a opět se napil čaje.
"Nebojte, Yoshira když tak nějak zvládnu," prohlásil dost sebevědomě
"A navíc to není tak, že byste odcházela někam daleko. Přeci jsme teď prakticky jedna velká rodina,"
to s momentálním počtem lidí byla skutečně pravda. Jak smutné.
"Stavte se za mnou až budete nachystaná, když tak bych někoho poslal ať vám pomůže s věcmi," dodal ještě.
"Hmmm fakt dobrý čaj," řekl tiše po dalším doušku.

Baru

"V pořádku, většina mých věcí byla zničená při útoku Quincy, takže to zvládnu," pokrčila trochu smutně rameny. Ale když to bral Mitoshi takhle, tak vlastně byla pravda, že je celkem jedno kdo je ze které divize. Stejně když bylo potřeba, všichni vypomáhali všude, pokud toho byli schopní. Baru byla tajně hrdá, že Mitoshimu chutná čaj, který ona vybrala, ale nahlas nic neřekla a také si ho chvíli tiše vychutnávala. Po delší chvíli opět navázala hovor.
"A jak se máte vy?" pípla. Byla to dost hloupá otázka, to věděla, ale nějak si netroufla zeptat se na něco konkrétnějšího.

Mitoshi Antero

Viděl už skoro na dno svého hrníčku, tak si doplnil z konvičky, kterou měli na stole.
"Výjma nedávných událostí se mám celkem dobře. Hiyori i Kira jsou nasazení v divizích, takže už nemají tolik času dělat nepořádek. Tak se ve volných chvílích věnují své bonsaii," bylo smutné, že jeho první bonsai skončila bůhvíkde, když to tady Izuna srovnal se zemí.
"Tedy, teď to vypadá, že budu trávit nějaký čas s Hikarem," vzpomněl si na svůj slib Yoshirovu mladšímu klonu.

Baru

"Tak to hodně štěstí..." uchechtla se trochu, o Hikaruovi věděla svoje. Bylo jí jasné, že Hikaru chce s Mitoshim trénovat, to bylo totiž to nejčastější, co dělal. Dokonce i ona s ním trénovala... když mu bylo asi sedm let... Pak už to radši nechávala na jiných. Ovšem když už ji to přivedlo na myšlenky o tréninku, trochu znervózněla. Uvědomila si, že potřebuje taky trochu provětrat své bojové schopnosti, které ležely ladem už pěkně dlouho. Sice se jí to moc nelíbilo, ale nehodlala dělat Mitoshimu ostudu! Takže se bude muset snažit. Raději rychle převedla řeč jinam. "Mimochodem, máte opravdu velmi šikovné děti, Mitoshi-san, můžete na ně být hrdý," usmála se. Samozřejmě, že to Mitoshi věděl, a určitě na ně hrdý byl, ale tak nějak mu to prostě chtěla říct. "Vy i Ruyichi-taichou... jsem ráda, že budoucnost Gotei 13 bude právě v jejich rukou... dává mi to trochu naděje, že nějaká budoucnost vůbec bude, protože momentálně to nevypadá úplně růžově..." řekla, jak kdyby oni už byli stařešinové, kteří dlouho nevydrží.

Mitoshi Antero

"Děkuji, Baru-san, ale moje práce to není. Ještě jsem si neodpustil, že jsem zde pro ně nebyl když byli mladší," byla tedy pravda, že nemuseli jíst odpadky a tak, ale dospívání je velice důležité a bez nějaké opory určitě náročné...
A když Baru řekla to o budoucnosti, nemohl si pomoct a v hlavou se mu prohnala představa Hikara jako kapitána. To by... nebylo dobré?
"Nebojte, bude to růžové až dost. Potřebujeme jen trochu času," řekl jí ještě, když tu děsivou myšlenku zahnal.

Baru

si jen povzdechla a pokývala hlavou. Nemělo cenu Mitoshiho přesvědčovat, že zmeškal dětství svých dětí, stejně jako nemělo cenu o tom přesvědčovat Ruyichiho-taichou, jak už dávno zjistila. Přišlo jí to tedy naprosto iracionální, ale ona rodič nebyla, takže to asi nemohla chápat, těžko říct. "Měl jste na tom větší podíl, než si myslíte. To, že je člověk patnáctiletý a nebo klidně i dospělý, neznamená, že se nemůže něco dobrého naučit," řekla tedy místo toho. Kdyby o ni její rodiče projevovali takový zájem, jako Mitoshi o svoje děti, byla si jistá, že by ji to určitě nějak pozitivně ovlivnilo!
"Ohledně té budoucnosti, nejsem si tím tak úplně jistá... ale rozhodně doufám, že to tak bude. Potřebujeme, aby nás bylo víc, ale nedá se říct, že by se sem zrovna teď někdo moc hrnul... ale o tom teď nechci mluvit, pokud vám to nevadí," dokončila trochu omluvně. Konverzace na toto téma jí akorát připomínalo mnoho jejích neveselých myšlenek, kterým se právě teď čajem s Mitoshim pokoušela uniknout.

Mitoshi Antero

S úsměvem na tváří pokyvoval, když Baru mluvila o tom, že své děti určitě něco naučil.
Měla pravdu, ale i tak mu to bylo líto.
"Jak říkám, čas snad tyto rány zhojí a postupem se snad důvěra v nás vrátí zpět. Pro teď mamé klid a nestojíme proti žádnému nebezpečí, tak bychom si to měli užít," řekl zcela nevědom toho, co se teď řešílo v Raidenově kanceláří.

Baru

byla ráda, že je Mitoshi tak optimistický. Bylo to zvláštní, řekla by, že dřív taky vždy viděla ty dobré stránky každé situace, ale nějak se jí to teď nedařilo. Říkala si, že jen proto, že o žádném nebezpečí nevědí, neznamená, že žádné nehrozí... Ale když Mitoshi říkal, že to bude dobré, tak to tak určitě muselo být. Takže přikývla, i když s malým povzdechem. Chtěla se napít, ale zjistila, že už má hrnek prázdný. Po pravdě se už docela těšila, až půjdou vyřídit její přestup, takže si nenalila a nenápadně zašilhala na svého budoucího kapitána, jak je na tom on.

Mitoshi Antero

Dopil svůj čas a položil hrneček zpět na stůl.
Pak se podíval na Baru.
"Tak půjdeme to vyřešit?"zeptal se jí mile a u téhle věty se zvedl.
Bude opravdu příjemné se o své povinnosti s někým dělit a rovněž bude fajn nesedět v té kanceláři sám.
Teda, občas za ním někdo přišel ale stálejší společník je lepší.

Baru

"Ano!" Také se zvedla, ale než se dala na odchod (nehledě na to, že by asi neměla odcházet, když nezaplatila), ještě se před Mitoshim uklonila s rukama stisknutýma před sebou. "Děkuji, že jste sem se mnou šel, Mitoshi-san... Určitě jste měl jiné plány, ale ani nevíte, jak moc jste mi pomohl!"

Mitoshi Antero

To, že se před ním Baru uklonila ho zaseklo v odchodu a sám si uvědomil že by asi opravdu mohli zaplatit.
"Baru-san, kdykoliv budete něco potřebovat, jsem tady," řekl jí a přitom naznačil obsluze kavárny že odcházejí.
"První se asi stavíme u vás, nechám tam Yoshirovi vzkaz. Pak se rovnou vrhneme na ty oficiální dokumenty.," řekl zamyšleně po zaplacení a při odchodu z kavárny.

-> Seireitei - Město