Palác

Císařovo sídlo. Právě sem byl Yasumaru pozván na onu sešlost. A ačkoliv to mělo být na "dnešní večer před pěti dny." Rozhodl jsem se, že je to až na večer za pět dní. Takže to bylo právě dnes. A vzhledem k tomu, že se večer blížil. Byl čas vyrazit.

Kuchiki Yasumaru

s bušícím srdcem dorazil k paláci císaře Rukoni. Dal si na dnešní večer hlavní úkol - vše bedlivě pozorovat a co nejvíc si zapamatovat. A neudělat žádný trapas, samozřejmě. Pozorně si tedy prohlížel palác již zvenku a snažil se všimnout si všech důležitých detailů. Viděl sám sebe pomalu jako nějakého tajného agenta na výzvědné misi.

Před palácem bylo celkem dost lidí. Všichni byli slušně oblečení a povídali si. Díky tomu, jakým stylem byl Yasumaru oblečený, ho samozřejmě nikdo nepoznal. Tedy toho, že je shinigami. Asi by to vzbudilo celkem rozruch.
Když Yasumaru procházel kolem jedné skupinky. Všiml si toho, že na něj koukají dvě krásné dívky. Musely být dvojčata, protože až na šaty byly totožné. Obě dvě se na něj začali culit a červenat se. Ještě aby ne, podívejte se do headeru.
Před hlavním vchodem byli tři vojáci. Měli krásné nablýskané brnění. Dvě hlídali a jeden kontroloval pozvánky.

Kuchiki Yasumaru

se snažil si všeho s chladnou hlavou všímat, ale nebylo to tak snadné, protože ho rozptylovala nějaká dvě děvčata, co se na něj culila. Samozřejmě se okamžitě začal koukat kamkoli jinam jen ne na ně, čímž si vytvořil slepé místo a uvědomil si slabinu svého plánu. Snažil se přemoci a ignorovat to, ale nešlo to. Také celý červený a navíc zdeptaný ze svého selhání coby tajného agenta dorazil rychle ke strážím a podal jim dopis s pozvánkou.

Strážný si Yasumara začal prohlížet. Byl to dlouhý a zkoumavý pohled. Pravděpodobně nechápal, proč se Kuchiki tolik červená. No, nakonec si tu pozvánku vzal a hodil jí k ostatním. "Můžete vstoupit." Řekl příjemným hlasem a ustoupil stranou, aby Yasumaru mohl projít.

Hned za strážným byla krátká chodba, která vedla ke schodům. Ty Yasumara dovedly ke vchodu do velkého sálu, kde už bylo plno. Vypadalo to na hodně velkou sešlost.
Sál vypadal zhruba takhle . Na tanečním parketu tancovaly páry. Jeden z nich měl víc prostoru, než ostatní. Muž a žena. Oba dva oblečení tak krásně, že ostatní vypadali jako největší šupáci.

Kuchiki Yasumaru

prošel chodbou, a potom se zastavil, když spatřil ten sál. Mimoděk se mu v mysli objevily obrazy z nejchudších a nejrozsáhlejších částí bývalého Rukongaie. Bylo to zvláštní, když si uvědomil, že tento palác a další pěkné budovy, které tvořily Rukoni, vyrostly na troskách právě těch zubožených a otrhaných domů, ve kterých po stovky let přebývaly duše, kterým nic jiného nezbývalo. Na jednu stranu bylo samozřejmě dobře, že se přeživší dokázali tak sebrat a vytvořit něco lepšího, než co tu bývalo. Na druhou stranu mu z toho bylo trochu špatně, sám nevěděl proč. Sál byl obrovský a plný vznešených lidí, z nichž Yasumaru nejspíš nikoho neznal. Rozhlížel se dost nesvůj a nevěděl, co teď.

Nějakou dobu se tam ještě tancovalo. Všichni koukali právě na zmíněnou hezkou dvojici. Vedle Yasumara se najednou objevil nějaký chlapík. Měl dlouhý plnovous a celkem příjemný obličej.
"Bavíte se?" zeptal se Yasumara mile.

Kuchiki Yasumaru

se trochu lekl, když najednou uslyšel tak blízko neznámý hlas, ale snažil se to co nejlíp zamaskovat.
"Hehe..." zasmál se nervózně a automaticky se začal drbat na hlavě. "Víte že ani nevím..." odpověděl neurčitě. Nebyl si moc jistý, co by tu měl dělat. Chtěl by zjistit něco o císaři, ale po pravdě ani nevěděl, který z lidí to byl. Možná ten, co uprostřed tančil? Těžko říct. Zrovna začínal přemýšlet, že by se mohl začít někoho nějak nenápadně vyptávat, když ho předběhl onen muž, který ho oslovil.

Chlapík se zatvářil pohoršeně. Chvíli tak na Yasumara koukal, pak se začal smát. "Vím přesně, jak to myslíte." Vypadalo to, že ho Yasumarova odpověď opravdu pobavila. Až mu z toho ukápla slzička. "Vlastně tyhle události nesnáším. Radši bych si sedl na zahrádce k rybníku, popíjel saké a četl nějakou knihu. Bohužel to ale není úplně snadné." Povzdychl si.
"Tokuto Kusane." Představil se.

Kuchiki Yasumaru

na malou chviličku zaváhal, ale lidé s vousy v něm vzbuzovali důvěru, takže se nakonec také představil.
"Kuchiki Yasumaru," řekl skromně. "Jsem na tom také tak, nikdy nevím, co se vlastně ode mě chce," usmál se nejistě, ale byl celkem rád, že narazil na spřízněnou duši.

"Oh, Kuchiki?" Zamrkal překvapeně. "Vy jste ten Noborův zvláštní host! Tak to jsem rád, že jsem na vás narazil před ním." Zasmál se. "Nedáte si něco k pití? K jídlu? Nebo snad chcete nějakou speciální společnost?"" Usmál se lišácky, což moc nebylo vidět kvůli těm jeho dlouhým vousům.

Kuchiki Yasumaru

"Eeee..." udělal. Zvláštní host? Doufal, že to neznamená nic špatného. Ale stejně se mu to nelíbilo. Nechtěl být zvláštní host, to znamenalo pozornost a přesně tomu se potřeboval vyhnout. "Ne, ne, nemusíte se mnou vůbec zatěžovat, Tokuto-san!" mával franticky rukou, jenže pak mu zakručelo v žaludku a on si vzpomněl, že celý den nic nejedl, protože na to ze samé nervozity zapomněl. "No... vlastně... možná bych si něco dal..." přiznal tedy a trochu se začervenal. "Myslím jako k jídlu!" upřesnil potom pro jistotu, aby náhodou nedostal nějakou speciální společnost. "Víte, promiňte... mohl bych se zeptat, jak jste s panem Noboru spřízněný? Je to pan císař, je to tak?" zeptal se, protože mu bylo trochu divné, že nějaký chlap mu tady nabízí všechno možné v cizím domě.

Kusane přikývl. Stejně to vypadalo, že Yasumarovo ne jako odpověď nehodlá vzít. Položil Kuchikimu přátelsky ruku na rameno a začal ho vést do jiné části paláce. Byly tam stoly. Zase hodně lidí. A jedlo se a veselilo!
"Nepřekvapuje mě to. Jako že to nevíte. Noboru se vás celkem straní. A taky se k vám nechce moc přibližovat. Myslím jako shinigami. Nevím, proč je kolem toho všeho tak strašně napjatý. Umí být hroznej trn v prdeli, ale to mu neříkejte." Zasmál se tiše.
"Ano, je to císař, samozřejmě. A já? Jsem jeho bratr. Starší a hezčí."
Posadil se a odsunul od stolu další židli, aby se Yasumaru mohl posadit. "Dejte si co jen chcete."

Kuchiki Yasumaru

byl trochu vyvedený z míry způsobem, jakým Tokuto-san mluvil o císaři, i když to byl jeho bratr. On kdyby něco podobného řekl o jakémkoli příbuzném, matka by ho nejspíš zabila, i kdyby to neslyšela, protože ona se vždycky dozvěděla úplně o všem. "Ach tak," zareagoval jen na jeho vysvětlení. Teď, když věděl, jak je tento muž císaři blízko, ho nějak opět přepadla nervozita a zároveň z toho přešel hlad. Sáhl tedy po něčem, co měl nejblíž po ruce, a začal to decentně ukusovat. Snažil se vymyslet nějaké téma ke konverzaci.

"Jak se vám to stalo?" Pokynul směrem na Yasumarovu pásku přes levé oko. Sám si taky vzal kus nějaké flákoty a začal to do sebe házet. Vypadal jako někdo, kdo se nebojí dát si dobré jídlo.
"Myslím, že s vámi chce mluvit, víte. Jste žijící shinigami, který pochází z jednoho z nejznámějších rodů. Pravděpodobně proto." Pokrčil rameny.

Kuchiki Yasumaru

"Měl jsem rychlého protivníka v boji," vysvětlil stručně. Nebylo to rozhodně nic, na co by byl hrdý, takže raději nezacházel do detailů. Potom naštěstí téma přešlo opět na císaře. "Jsem mu velice vděčný. Náš rod i shinigami postihly velké ztráty a bylo by snadné toho využít. Nevím, zda se vůbec někdy rod Kuchiki vrátí ke vznešenosti a vážnosti, jakou měl v minulosti..." Yasumaru si povzdechl. Nechtěl vědět, co by mu asi řekli jeho slavní předkové. "Jsem zvědavý, o čem bude chtít pan císař mluvit," řekl po pravdě.

"Jo, to já taky! Jenom mi říkal o tom, že tu budete. Přímé důvody mi nesdělil." Napil se z kalíšku, který stál před ním na stole. Muselo to být saké, mělo to takovou barvu.
"Až se najíme, můžeme ho najít. Jestli budete chtít." Navrhl Yasumarovi a zase si ukousl kus jídla. Mizelo mu to v té hubě jako v drtičce na odpadky.
"Proč si myslíte, že by s vámi mohl chtít mluvit?" zeptal se.

Kuchiki Yasumaru

"To by asi nebylo vhodné... přece jen, jsem host v jeho domě, nemohu ho obtěžovat, pokud se věnuje něčemu jinému..." snažil se Yasumaru protestovat proti plánu, že by měli jít vyhledat císaře a zeptat se ho, co chce. Připadalo mu to docela neslušné, i když byl Tokuto-san jeho bratr. "To opravdu nevím... můžu jen doufat, že to nebude nic nemilého..." pokrčil rameny s nejistým úsměvem. Připadal si opravdu dost neužitečně, jak neustále nic nevěděl. Začal se tedy aspoň rozhlížet kolem, aby zjistil, kdo se tu vlastně všechno sešel, jestli někoho z nich nezná a jaká panuje celková nálada.

Nálada byla dobrá. Hodně dobrá. Lidé si povídali, smáli se. Opíjeli se a někteří i vypadali jako že by nejradši vypadli někde, kde je trochu víc soukromí.
"Dobře. Tak tedy počkáme." Řekl Kusane a dolil si saké. "Dáte si taky? Mohl byste se trochu uvolnit, jste napjatý jak struna!" Začal Yasumarovi nalévat, aniž by počkal na jeho odpověď a už mu to strkal pod nos. "Snad to nic nemilého nebude, Kuchiki-san. A pokud ano, tak si s tím zatím nelámejte hlavu. Sice tyhle sešlosti fakt rád nemám, ale našel jsem někoho, kdo není nudnej snob jako ostatní, co jsou tady. A to je důvod k napití se."

Kuchiki Yasumaru

"Ah, děkuji," přijal nabízené sake a napil se, ale v duchu panikařil. On a alkohol, to nešlo dohromady. Naposledy, když se opil, tedy když vůbec vzal do pusy sake, přišla do Seireitei hollow bouře, a to bylo už pěkně dávno. Byla to ta noc, kdy poznal Suki-chan... Na vzpomínky ale nebyl čas. Extrémně pomalu upíjel, aby mu náhodou jeho nový známý nechtěl dolévat. Obával se, že by se to ale mohlo i tak stát, takže se pokusil odvést pozornost jinam. "Víte, promiňte, že se ptám, ale jak je možné, že je císařem váš mladší bratr? Ve vysoko postavených rodech, pokud vím, dědí vůdčí roli nejstarší syn... jak to tedy je?" Bylo dost možné, že "císař" byl prostě samozvaný, ale Yasumaru nechtěl být první, kdo to řekne, pokud to tak bylo, raději si to nechá vysvětlit, ač si myslel, že to tak je už od začátku.

"No, on s tím nápadem přišel. Říkal, že je potřeba, aby lidi někdo vedl. Chápete. Někdo vysoce postavený. Měli jsme peníze, otec byl bankéř, uměl s nimi zacházet a dost toho po sobě nechal. Neměli jsme ale jméno. Očividně na tom ale po té katastrofě nezáleželo. Stejně těch s významným jménem moc nezůstalo. Jde o to, že lidi ho následovali a využil právě toho, co jsme měli a vrátil jim domovy. Lepší než předtím. Na rozdíl ode mě umí mluvit a má nějaký charisma. A hlavně to s něma myslí dobře. Takže proto." Řekl Yasumarovi a podal si flašku saké, ze které si nejdřív dolil. Pak se na to podíval, nejspíš mu došlo, že mu to tak nestačí a začal pít z celé láhve.

Yasumaru

naslouchal a v duchu se docela zastyděl za svou vlastní rodinu. Samozřejmě se také snažil pomáhat finančně, kde to bylo možné, ale po pravdě financím nějak moc nerozuměl, takže to většinou obstarávala jeho matka, a on měl dojem, že se jí nechce rozdat vše do posledního haléře, jak by to nepochybně udělal on, kdyby dostal možnost.
"To je od něj velmi šlechetné," řekl s obdivem. "Váš bratr je určitě skvělý muž, už se těším, až se s ním setkám!" V jeho mysli se pomalu začínal vytvářet obrázek císaře a rozhodně měl daleko k mafiánovi, za kterého ho původně považoval.

Když Yasumaru řekl, že je Noboru dobrý muž, Kusane se nepřítomně zahleděl do stolu, a pak se pořádně napil z láhve. "Má své mouchy. Jako každý. Ale asi ano. Asi je dobrý." Řekl a na chvíli se odmlčel. Potom se zhluboka nadechl a podíval se na Yasumara. "K smrti vás ale nenávidí. Ne vás konkrétně. Myslím shinigami. Nechci vás strašit, Kuchiki-san. Nemyslím si, že je v jeho pozvání něco špatného."

Yasumaru

"A... ano, slyšel jsem o tom, a také že není jediný..." odpověděl a srdce mu trochu pokleslo. Doufal, že by císař mohl být trochu víc velkorysý... no, nevadí, s tím přece počítal, když sem šel. Napil se též trochu ze svého sake. "Hádám, že je to pochopitelné, vlastně to chápu..." Yasumaru by se nikdy nesnažil obhajovat shinigami, protože byl přesvědčený, že to, co se stalo byla jejich vina. A samozřejmě také vina Quincy. Yasumaru neznal přesné podrobnosti všeho, co se stalo, ale jedno bylo jasné - rozhodně to nebyla vina lidí z Rukongai, kteří tak hořce zaplatili.

"Není. Bohužel." Vzdychl. "No, můžete být v klidu. Já nemám čas na takové hlouposti jako je nenávist." Opřel se pořádně do své židle a protáhl si ruce. "Opravdu doufám, že ho nenapadne nějaká hloupost. Měli bychom využít toho, že je po dlouhé době trochu klidu. Taky máme zdroje na to, abychom to tu celé stabilizovali. Myslím tím i vás. Navrhoval jsem mu, aby Seireitei nabídl finanční pomoc a vy byste nám na oplátku taky pomáhali. Banditů je tu pořád spousta a hollow taky. Třeba na mě dá." Pokrčil rameny a zase se napil. Už byl celý rudý na tvářích. Ten chlast mu musel začínat lézt do hlavy.