Palác

Yasumaru

pouze pokýval hlavou. Stejně nevěděl, co jiného na to říct, i když byl rád, že Tokuto-san nesdílí názory svého bratra. Byl rád, že v něm má spojence, ale jejich předchozí rozhovor způsobil, že se tady začal cítit docela nesvůj. Přemýšlel, kolik lidí, kteří jsou kolem, by se na něj začalo dívat jinak, kdyby věděli, že je shinigami... a kolik z nich to ví? Nebál se, že by se mu něco stalo, ale nerad by se stal středem nějaké nepříjemnosti. Napadlo ho, že by možná bylo nejlepší vyřídit tu to, co mu chtěl císař, a raději se rychle zdekovat.
"Hmm, Tokuto-san... možná přece jen pojďme za vaším bratrem. Pokud vám to tedy nevadí..." nadhodil opatrně. Docela ho to už začínalo stresovat, takže aspoň to bude mít za sebou, ať to bylo cokoli.

Kusanemu se ta myšlenka líbila. Už ho to tu stejně nebavilo a zdálo se, že je také zvědavý na to, co vlastně jeho bratr Yasumarovi chce. Zvedl se tedy a upravil si svoje sváteční kimono. Trochu se motal, což nemohlo být zase takové překvapení, protože tu vypil skoro celou láhev saké.

Pokud byl Yasumaru připraven, společně s Kusanem tedy vyrazili. Vrátili se zpět do hlavní chodby, kde prošli dveřmi ke schodům. Ty je dovedly do vyššího patra, kde byla nějaká menší společenská místnost. Kusane si nechal zavolat nějakého strážného. Tomu nařídil, aby dal vědět jeho bratrovi, kde jsou a že tam na něj čekají.

Trvalo to asi dalších deset minut, ale dveře se nakonec otevřely. Stál v nich pěkně oblečený muž s blonďatými vlasy, které měl na pravé straně vyholené. Svýma modrýma očima okamžitě zaměřil Yasumara a od té doby z něj oči skoro nespustil. Zatím nic neříkal. Yasumaru viděl, že se za dveřmi postavilo do pozoru pár strážných.

Yasumaru

nečekal, že císař bude vypadat tak mladě. Přestože Tokuto-san říkal, že jde o jeho mladšího bratra, stejně si ho podvědomě představoval staršího. Ale za malou chviličku tu informaci zpracoval a nenechal se tím rozhodit. Hluboce se uklonil.
"Zdravím vás, vaše výsosti," pozdravil pokorně. "Je mi ctí, že vás poznávám. Doufám, že to nebudete mít za přílišnou troufalost, že jsem se rozhodl vás vyhledat." Trochu mu bušilo srdce, teď se tedy dozví, proč je vlastně tady.

Císař přišel trochu blíž k Yasumarovi a začal si ho prohlížet. Neměl nepříjemný pohled, spíš zvědavý.
"Zdravím." Řekl tichým hlasem, naklonil hlavu trošičku dopředu a podíval se Yasumarovi do očí. "Hm. Takže vy jste Kuchiki Yasumaru." Čeho si Yasumaru asi všiml okamžitě, bylo to, že měl císař opravdu hezký hlas. Takový uklidňující.
"Nemyslel jsem si, že přijdete. Hm." Znovu se narovnal a podíval se na svého bratra. "Kusane. Nech nás o samotě." Naznačil bratrovi rukou, aby odešel. Kusane se trochu podivil, ale nakonec tedy poslechl. Ještě se předtím uklonil Yasumarovi, a pak tedy šel.
"Líbí se vám v paláci?" zeptal se císař a šel pomalou chůzí k oknu.

Yasumaru

Jakmile císař promluvil, pochopil Yasumaru alespoň část jeho kouzla. Být vůdcem bylo těžké a mělo to hodně různých předpokladů, to věděl z vlastní zkušenosti. Mít příjemný hlas byla jednoznačně výhoda, když člověk chtěl, aby ho někdo poslouchal. I Yasumarovi se císařův hlas líbil. Trochu znervózněl, když s císařem osaměl, ale nedal to na sobě znát.
Jeho otázka ho překvapila, doteď nijak nepřemýšlel o tom, jestli se mu palác líbí.
"Já... abych řekl pravdu, jsem vyznavač spíš tradiční kultury, takže to nedokážu moc posoudit," přiznal a doufal, že to císaře neurazí. "Ale je očividné, kolik práce do něj bylo vloženo, a to je v dnešní době obdivuhodné," dodal. Dokázal ocenit i věci, které se mu osobně nelíbily, ale měly hlubší význam.

"Chtěli jsme zkusit něco jiného. Nastává nová éra, víte?" Řekl a zahleděl se na noční měsíc. "Krásný pohled, nemyslíte?" Zeptal se a nespustil ze zářivé oblohy oči. Yasumaru si v tom světle konečně všiml toho, co má na sobě císař oblečené. Okamžitě mu došlo, že to je stejná osoba, kterou předtím viděl tančit.
"Řekněte mi." Začal a na nepříjemně dlouhou chvíli se odmlčel. "Myslíte si, že svět potřebuje Gotei 13?" Podíval se konečně na Yasumara.

Yasumaru

"Umm... ano, ano je..." reagoval na císařovy úvahy o měsíci. Nejspíš to byl poetický člověk, což Yasumaru moc nebyl, ale přírodu měl také rád. Potom ale císař značně změnil téma a Yasumaru jen zmateně zamrkal. "Samozřejmě," odpověděl bez váhání. Byl o tom přesvědčený. Gotei 13 byl jeho život, jeho domov, Gotei 13 tu byl už stovky let a měl svou funkci, kterou plnil. Yasumaru nikdy nepochyboval, že existence Gotei 13 je životně nutná.

"A proč si to myslíte?" zeptal se. "Potřebujeme vás, abyste nás chránili? Před čím? Mám vlastní vojsko. Kdy naposledy někdo z Gotei 13 musel do Rukoni, aby zabíjel hollow? Nevíte, že ano?"
"Takže se vás zeptám znovu. Proč svět potřebuje Gotei 13?" Podíval se Yasumarovi do očí. V jeho výrazu bylo poprvé něco strašidelného.

Yasumaru

se trochu lekl tónu, do jakého se císařův příjemný hlas zabarvil, proto se na chvíli zarazil, než odpověděl.
"Víte... Společenství duší není celý svět. Hlavní rolí shinigami je dohlížet, aby se zemřelé duše ze světa lidí dostali sem," řekl trochu opatrně. Nechtěl znít jako že císaře poučuje, proto dodal: "Asi jsem špatně pochopil vaši otázku, měl jste nejspíš na mysli jen naši část světa, že? Omlouvám se," sklonil pokorně hlavu. "Máte pravdu, že naše činnost zde byla v poslední době obrácena hlavně do Seireitei. A nepochybuji, že vaše vojsko je velice schopné a dokáže vás účinně chránit," řekl zdvořile a upřímně. "Ale jsem přesvědčený, že jsou hrozby, se kterými si poradí jen shinigami,a přestože jim rozhodně nečelíte každý den a možná ani každý rok, mohou se objevit," dodal. Stále byl zdvořilý, ale bylo také slyšet, že je přesvědčený o tom, co říká. Nečekal, že se hovor stočí právě sem. Co tím asi císař sledoval?

"Chápeme se špatně, Kuchiki-san. Říkal jsem Gotei 13. Ne shinigami." Znovu se zahleděl ven z okna. "Myslíte si, že všichni členové vaší organizace zahynuli při té katastrofě? To byste se mýlil. Přežilo jich hodně. A ne všichni se vrátili jako poslušní pejsci ke svým kapitánům. Hm. Hledali nového vůdce. Takového, který se o ně bude zajímat. Nemějte mě za hlupáka. Moc dobře vím, jakou funkci shinigami plní. Na to ale nepotřebujeme třináct obranných divizí. Nemyslíte?"

Yasumaru

Když císař mluvil, uvědomil si až příliš jasně největší problém Gotei 13, který se řešil už tolikrát v minulosti. Vždy, když se nastřádalo příliš sběhlíků, byl z toho malér. Vzpomněl si na mnoho rozhovorů, které na toto téma vedl s Shounagon Sei. Aniž si to uvědomil, vzal si na pomoc právě její slova a názor, když odpověděl.
"Nepotřebujeme, ale potřebujeme nějakou organizaci. Práce shinigami je důležitá, a proto musí být efektivní. Pokud si každý bude dělat, co chce, efektivní to nebude. Je jedno, jestli se sjednotí pod jménem Gotei 13 nebo nějakým jiným, ano, v tom máte pravdu, ale musí se sjednotit, a každý, kdo se oddělí a narušuje tak řád, jen stojí v cestě dobrému plnění našeho hlavního účelu. Naznačujete, že vy se chcete stát novým vůdcem shinigami?" Při vzpomínce na Sei si Yasumaru slíbil, že nenechá zastrašit, ale po pravdě se mu nelíbilo, co císař říkal. Bylo mu líto, že jsou shinigami, kteří nemají rádi své kapitány, přitom každý z nich riskoval život pro Gotei 13 nesčetněkrát. No, každý ne, ale... několik z nich!

"Mám jich dost na to, abych dokázal dělat to, co už třináct obranných divizí nedokáže. Vy si očividně myslíte, že vaše organizace je pořád schopná vykonávat svoje povinnosti."
Uchechtl se. "Hm. Mýlíte se. Jste na kolenou. Kdybych chtěl, tak vás můžu zničit. Zašlápnout jako brouka. A víte co? Možná bych měl." Jeho výraz se změnil na pohrdavý. Kdyby svýma očima dokázal propíchnout Yasumara, zřejmě by se to stalo. Odkašlal si.  "Vy a vaše války. Destrukci Rukongaie máte na svědomí. Můžete tvrdit, že to byli quincy, ale tohle je něco, co sahá mnohem dál do minulosti. Že ano? Pořád s někým válčíte. Děláte si nové nepřátele. A obyčejný lid kvůli tomu trpí."
Potom se otočil a zase se zadíval ven z okna. Zhluboka se nadechl. Uklidňoval se.
"Jste tu, protože jste z vážené rodiny. Musíte mít v Gotei nějaký vliv. Hm. Vyřiďte svému nadřízenému, že má dva měsíce na to, aby oficiálně rozpustil vaši organizaci a všichni kapitáni se svými zástupci odevzdali své zanpakuto."

Yasumaru

chtěl něco namítat, ale císař ho vůbec nepustil ke slovu. Alespoň v jednom měl ale císař pravdu, za zničení Rukongaie nesli zodpovědnost oni. O spoustě věcí by se dalo polemizovat, ale momentálně to nejspíš nebylo možné. Yasumaru byl příliš zaskočený a císař příliš rozohněný.
"Co se stane, pokud odmítneme? A co se stane, pokud přijmeme?" zeptal se tedy opatrně místo všech argumentů, které se mu honily v hlavě.

"Vy ale neodmítnete, že ne, Yasumaru?" Nechal najednou slušnosti stranou a podíval se na mladého Kuchikiho nic neříkajícím pohledem. "Po odevzdání zbraní a oficiální rozpuštění Gotei 13, budou kapitáni a zástupci moct žít obyčejné životy v Rukoni nebo kdekoliv budou chtít. Ostatní členové vašich divizí se přidají k mé armádě a budou vykonávat to, co jim nařídím. Nebude to pro ně žádná velká změna. Až na to, že už nikdy nebudou muset bojovat ve válkách."
Noboro si odložil plášť a položil ho přes opěradlo židle. "Nechcete přece bojovat proti míru, Yasumaru, že ne?"

Yasumaru

hleděl na císaře trochu nechápavě.
"Eeeeeeee..." řekl. "Jestli dokážete přesvědčit všechny členy Gotei 13, aby se k vám přidali, proč nepřesvědčíte i kapitány a zástupce? Ti jsou nejsilnější, určitě by nebylo chytré se jich vzdávat, pokud chcete na sebe převzít zodpovědnost za odstraňování hollow a ochranu duší zemřelých...?" Yasumaru si nedokázal představit, že kdokoli z kapitánů a zástupců by bez námitek opustil svůj post. Nebyl proti reformě, mohla by být i prospěšná v současné situaci, ale začínalo mu připadat, že císař se buď hodně napil sake nebo je tak trochu šílený.

"Nerozuměl jste snad ničemu z toho, co jsem tu říkal?" zeptal se trochu frustrovaně. "Je potřeba nové vedení. To staré nefunguje. Přináší akorát bolest a smrt. Nic víc. Pokud opravdu chceme změnit tento svět, je potřeba začít eliminovat hlavní důvody všech problémů. A ať se vám to líbí nebo ne, třináct obranných divizí tím problémem jsou. A kapitáni se svými zástupci jsou Gotei 13."

Yasumaru

"Ne, nerozuměl, máte pravdu, vůbec nechápu, co těmito změnami sledujete," přiznal, ale už nezněl až tak pokorně. "A zdá se mi, že vy nerozumíte spoustě věcí, pokud si myslíte, že zrušením Gotei 13 přinesete mír. Nevím, zda mám v Seireitei vůbec nějaký vliv, jak se domníváte, ale byl bych blázen, kdybych doporučil, abychom se řídili vašimi pokyny." Yasumarovi bušilo srdce, nebyl zvyklý s někým se hádat nebo odporovat, ale císařova slova prostě nedávala smysl.

"Hm. Svoje jsem vám řekl. Můžete se rozhodnout, jestli zprávu předáte vašemu vrchnímu kapitánovi. Jejich životy jsou ve vašich rukou, Yasumaru." Noboro složil ruce za záda a propletl mezi sebou prsty.
"Doufám, že se rozhodnete správně. Pokud kvůli hrdosti Gotei 13 bude opět další krveprolití, které nemuselo být, akorát tím potvrdíte to, že jsem měl pravdu."
Nadechl se a usmál se na morče. "Přeji vám hodně štěstí, Yasumaru." Otočil se a pomalou chůzí si to kráčel ke dveřím.

Yasumaru

"Vaše výsosti... mnoho jste vykonal a jistě i obětoval pro lidi z Rukoni, kteří vás za to zbožňují... ale teď jim neděláte dobrou službu," byla slova, kterými se Yasumaru rozloučil s císařovými zády, než osaměl. Potom si povzdechl a také se vydal pryč z místnosti. A z paláce. Už tady neměl co pohledávat.

Tokuto Noboro

Císař stál na velkém balkóně. Za ním ve společenské místnosti to ještě pořád žilo. Od jeho setkání s Yasumarem uběhlo několik hodin a Noboro nad tím pořád musel přemýšlet.
"Hm." Vzdychl a opřel se o zábradlí.
"Nevím, co mám dělat." Řekl smířeným hlasem a podíval se na nebe. Měsíc pořád krásně svítil. "Co bys udělala ty?" zeptal se a natočil hlavu do strany, aby viděl za sebe.

Ruyichi Izanami

Přistoupila dopředu. Nejen proto, že se jí císař na něco ptal, ale taky proto, že sama chtěla vidět pohled z balkónu. Byla krásná noc, a takové si Izanami užívala jako žádné jiné. Na tváři měla nejasný výraz, ne úsměv, ne zamračení, a sehlédla z balkonu, i když zábradlí se nedotýkala.
"Gotei svoji možnost dostala, pane. Je jen na nich, jak s tím teď vynaloží." odpověděla trochu suše. Byla to nedostatečně hezká odpověď na tak krásnou noc, ale.. byla to odpověď upřímná. "Já bych se připravila na to, že to kapitáni nepřijmou." odpověděla pak jednoduše znovu, s pohledem pořád upřeným před sebe.

Tokuto Noboro

"Já vím. Jen bych byl rád, kdyby se dalo zabránit dalšímu zbytečnému krveprolití. Nechápou to. Přes svoje vlastní ega nevidí bolest, kterou způsobují. Kolik dětí ztratilo svoje rodiče. Kolik rodičů své děti. Je tu velký svět, který potřebuje pomoc. Potřebuje, aby si ho někdo všímal." Otočil se na Izanami a o zábradlí se opřel zády.
"Bojím se toho, že když to s nimi budu řešit bojem, spadnu na jejich úroveň." Řekl ztrápeně. Potom se odmlčel. Přemýšlel. Ať se mu to líbilo nebo ne, čekalo ho teď několik hodně těžkých týdnů.a musel být připravený na všechny možné situace. "Hm. Izanami, pokud k téhle válce dojde. Slibuju, že už bude poslední. Potom budeme žít v míru."

Ruyichi Izanami

"Máte pravdu.. ale za krásné věci na světě je potřeba bojovat. Bojovali jsme proti všem předpokladům, když jsme přestavěli Rukoni. Bojovali jsme, abychom mohli mít klid...." pronesla, a zadívala se zasněně ještě dál, než předtím..".. A pokud náš poslední boj má být o mír, pak je to takový, který se bojovat vyplatí, pane." dokončila myšlenku, a konečně svůj vzdálený pohled namířila zpátky na císaře.
"Nespadnete. Oni bojují o udržení ega.. my bojujeme, abychom už poté nikdy bojovat nemuseli. Naše cíle je to, co nás od nich dělí, a dokud se nezmění... nemůžeme spadnout." dodala k tomu ještě. Císař teď potřeboval ujistit ve všem, co dělal. Bylo dobré, že o tom přemýšlel, to se Izanami velmi líbilo..ale udělal správnou věc. Když dostala slib, přikývla. "Ano, pane." odpověděla jen s lehkým úsměvem a jiskrou v očích.

"Noboro." Ozvalo se ode dveří. Byl to Kusane, císařův starší bratr. "Máme problém."
"Jaký?" zeptal se císař.
"Jedna z našich hlídek se ještě nevrátila. Měli být zpátky už před několik hodinami. Vyslali jsme je severně od Rukoni. Víš kterou myslím, vedl je Rouko."
Císař se zamračil a chvíli přemýšlel. "Hm. Co se mohlo stát? Izanami." Podíval se na bělovlásku. Víc toho snad ani nemusel říkat. Z jeho výrazu bylo zřejmé, co po ní bude chtít.
Kusane přišel trochu blíž. "Pokud bych mohl, rád bych se přidal."

Izanami

Inu, jejich rozhovor přerušil starší císařův bratr. Nesl zprávy, a znělo to dost nepříjemně. Izanami se zamračila, ještě vůbec, než bylo její jméno řečeno, věděla, co se bude dít. Takže, když její jméno řečeno bylo, jen lehce přikývla. To, že se chtěl Kusane přidat, to už bylo o něco překvapivější - co si Izanami pamatovala, tak se nikdy Kusane na nic podobného nezeptal. "Ano jistě.. bude mi potěšením." řekla korektně, jakoby jí u příbuzného císaře zbývalo něco jiného.