Amai a Mebataki a MINATO!

Tokio bylo ve špatném stavu i po několika měsících od událostí, které ho stály slávu a strukturální integritu. Navíc nahromaděná duševní energie přitahovala zvýšené množství hollow. To byl také důvod, proč se Mebataki konečně rozhodl se vrátit, po dlouhé době váhání. S Amai o tom víc nemluvil, ale ve skutečnosti se návratu docela obával. Nyní, když tiše stál a hleděl na to, co zbylo z někdejšího velkoměsta, se všechny jeho strachy potvrdily. Trosky mu připomněly veškerou jeho zbabělost a zmařené plány, když se tehdy rozhodl utéct, místo aby bojoval. Věděl, že k tomu měl své důvody, ale duch jako by ho stále pronásledoval duch jeho mistra a kvílel, že je pro něj velkým zklamáním, protože ho nepomstil ani neochránil jeho odkaz.

Každopádně tedy dorazili spolu s Amai do Tokia, aby zde pomohli kontrolovat počet hollow. Shinigami na tom podle všeho byli hodně špatně a věci ve světě lidí se jim vymykaly z rukou. Ovšem Mebataki se zastavil na jednom kopečku, ze kterého mohli vidět veškerou škodu i postup oprav, stál a hleděl, a už to trvalo nějak moc dlouho.

Amai Hachimitsu

Amai stála bez jediného slova za svým mistrem a koukala na tu spoušť. Tohle město už nikdy nebude stejné a její mistr také ne. Amai udělala dva krůčky dopředu vedle svého mistra a pomalu mu položila hlavu na rameno. No možná spíše na loket, vzhledem k její výšce. Mistr mohl hned poznat co má Amai na sobě, když ho do ruky zatlačilo panda ouško na kapuce.
Udělal jste správné rozhodnutí mistře. Proti násilí se nemůže násilím. Já ve Vás budu vždy věřit..
Spíše tak zašeptala Amai. Ať se snažila sebevíc, tak byla stále stydlivá dívka. I když jí byla společnost jejího mistra nejdražší na světě, tak pro ní bylo tohe všechno velice těžké. Amai zavřela oči a potají si užívala tepla, které cítila ze svého mistra. Nedala na rady msminky, které slyšela ve své hlavě, že se má tepleji obléct a teď na to doplácí.

Mebataki

nic neříkal, nevěděl, jak reagovat na potřebu Amai mít čas od času nějaký fyzický kontakt. Jako slepec by měl hmatové počitky vyhledávat, ale nebylo tomu tak. Vyrazil tedy pomalu vpřed, možná díky Amaiině povzbuzení, možná aby se dostal z jejího dosahu. Měli hodně práce, ale nejdřív museli najít nějaké místo, kde budou bydlet. Jak pokračovali dál do města, mohla si Amai všimnout, že Mebataki občas chodí trochu nejistě, několikrát málem narazil do značky nebo dokonce do zdi.

Amai Hachimitsu

A mistr se bez jediného slova vydal kupředu. Amai na něj chvilku maličko sklesle koukala, ale poté ho několika rychlíma krůčkama doběhla. Nic neříkala. Amai nebyla zrovna dobrá v motivování lidí, před chvílí se o to pokusila a možná vše ještě více zkazila. Amai si krátkým popoběhnutím rozvázala tkaničku na botičce a tak se rychle sehla a dala se do zavazování. Během toho pozvedla hlavu, aby neztratila mistra z dohledu. Ten však vypadal, že je momentálně rád, že už do něčeho nenarazil. To přišlo Amai velice zvláštní, mistr se vždy pohyboval v prostoru lépe než ona. A to ona ten prostor viděla.
Mebataki sensei..
Zakřičela, nebo spíše řekla trochu více hlasitěji než normálně, Amai a opět doběhla ke svému mistrovi.
Není kam spěchat. Můžete si klidně ještě odpočinout..
Pravila starostlivým hlasem. Její mistr byl momentálně jediná osoba v jejím životě. Měla o něm tím pádem logicky strach. Co by tu dělala chudinka samotná..

Mebataki

"Ne, tím to není... je tu hodně zbytkového reiatsu," zastavil se, protože už také zjistil, že nějak nevidí. Tedy dokonce míň než jindy. "Musím si jen zvyknout, vše vypadá jinak než jsem zvyklý... takže neměj starost." Dokonce se otočil směrem, kde byla Amai, a usmál se. Jenom trochu, ale počítá se snaha. Věděl, že jeho žačka někdy zbytečně vyšiluje, a doufal, že ji to uklidní. Během boje se také často nahromadilo reiatsu, takže se jen bude muset víc soustředit, to bylo vše.

Amai Hachimitsu

A řešení bylo opět naprosto jednoduché. Amai se zastavila a pořádně zastyděla, po veškerém tréninku si toho nevšimla. Sensei jí pak ovšem uklidnil. Amai byla stále jen malá naivní holka, takže byla za cokoliv vděčná. Opět udělala několik rychlejších krůčků a doběhla svého senseie.
Co...co bude teď?
Pravila trošku nervózně Amai směrem ke svému senseiovi. I přes to, že byl slepý tak vždy uhýbala celá vystrašená pohledem.

Mebataki

"Teď..." zhluboka se nadechl a narovnal, "se půjdeme podívat, jak je na tom naše původní sídlo," rozhodl a poněkud opatrnější chůzí se vydal směrem ke starému domu, kde tak dlouho s Amai a dalšími žáky přebýval.

Amai -> Když jste procházeli městem, trochu jsi mistrovi záviděla, že je slepý. V Tokiu jsi strávila několik let a přestože jsi o něm nepřemýšlela jako o domovu, měla jsi ho ráda a byla jsi na něj zvyklá. Nechtěla sis ani představovat, jak to tady muselo vypadat bezprostředně po katastrofě, která poslala hlavní město na kolena. Teď už byly ulice vyklizené a spoustu domů obnovených, ale i tak to byl dost smutný pohled. Centrum, které v noci zářilo nočním životem a ve dne obchody a kulturou, bylo pryč. Tvoje nejoblíbenější kino bylo v podstatě srovnané se zemí, stejně jako obchůdek s roztomilými předměty a oblečením, kam jsi každou chvíli chodila aspoň koukat.

Amai Hachimitsu

Amai přikývla. Zase ta stejná chyba stále dokola. Poté se tedy opět trochu červeňoučká vypravila se svým senseiem směrem k jejich sídlu. Amai si chvíli prohlížela zničené Tokio. Bylo to smutné. Bylo tu spousty rozbitých budov, ale za všemi těmi rozbitými budovami byli oběti té tragédie. A to Amai trápilo nejvíce. Proč museli lidé bojovat i po smrti? Amai si setřela jednu slzičku, která jí pomalu tekla po tváři. Nemohla se na to všechno dívat, sklopila hlavu a dívala se na špičky svých bot.

Amai -> Mebataki nic neříkal. Nikdy nebyl na konverzaci a teď by možná mlčel i upovídanější člověk. Opravdu k tomu nebylo co říct. Možná se musel prostě soustředit, aby zas do něčeho nenarazil. Pořád šel dost pomalu, ale postupně bylo vidět, že si zvyká. Za dobu, která se zdála jako věčnost, jste došli ke starému sídlu ve viktoriánském stylu. Tedy... k tomu, co z něj zbylo, a nebylo toho moc. Mebataki chvíli postál, a pak si povzdechl. "Pojďme si někde odpočinout," navrhl nakonec, což bylo dost netypické, protože jen málokdy provozoval nějakou rekreaci.

Amai Hachimitsu

Amai očekávala, že jejich sídlo bude trošku poničené a že se možná zmocní kladiva, šroubováku a udělá menší rekonstrukci. Ale tohle? Amai stála jako zaražená a lehce sebou cukla, když Mebataki promluvil. Otočila se na něj.
A..ano..
Vykoktala ze sebe a rychle se otočila zády k jejich bývalému sídlu, nemohla se na to už více dívat. Nejsmutnější na tom všem bylo, že za tohle všechno mohou shinigami. Ty, které Amai hájila a nikdy jim nechtěla ublížit. Nepodepsali se jen na Tokiu, ale hlavně na jejím senseiovi. Amai přišlo, že se o ní sensei poslední dobou stará spíše z donucení. Nemohla mu to mít za zlé po tom všem, čím si prošel.

Amai -> Mebataki se po chvíli také otočil a vyrazil prostě do náhodného směru do města. "Zastav u prvního podniku, který se ti bude líbit," řekl ti s unaveným úsměvem. Přece jen se mu těžko poznávalo, která z budov je čajovna nebo restaurace, takže tě pověřil důležitým úkolem něco najít. Teď, když tu všechno bylo úplně jiné než na co býval zvyklý, bude chvíli trvat, než se zorientuje.

Amai Hachimitsu

Amai byla pověřená pro ní nadlidsky těžkým úkolem. Chytla se za ručičky ve velké propojené kapse na panda mikině. Pohlédla dolů.
A..a..na co máte chuť, mistře?
Pravila nervózně. Tady šlo o velkou věc, co kdyby měl mistr chuť na čaj a ona zaďla do kavárny. Nebo na měco sladkého a ona zašla do pizzerie, ježiš maria!!!

Amai -> Mebataki udělal něco jako "hmm" a nedalo se poznat, jestli to byl zvuk zamyšlení nebo povzdechnutí nad tím, že Amai nedělá, co jí řekl. "Na pivo," odpověděl potom a byla to nejspíš ta nejdivnější věc, cos od něj slyšela za celou dobu, co se znáte.

Amai Hachimitsu

Amai s utrápeným pohledem sotva udržela slzičku. To byla pro senseie až taková zátěž? Amai stále doufala, že je sensei pouze utrápený ze všeho okolo a nic nemyslel nějak ošklivě. Za ty roky starání se o Amai ho Amai nemůže opustit, musí být silná. Amai se zarazila, když uslyšela o pivě. Rychle se otočila na senseie aby se ujistila, že to nebyl nějaký druh vtípku co nechápe. Asi ne.
H-hai..!
Pravila Amai odhodlaně a začala hledat podnik, do kterého by nikdy normálně nevešla. Tedy nějakou hospodu zaměřenou vyloženě na výčep piva. Musela senseiovi doprát velký výběr, nevěděla co má rád. Amai nakonec spatřila poměrně slušně vypadající výčep.
Vedle v ulici je výčep s velkým výběrem. Podnik je nekuřácký...to by se mi líbilo..
Zašeptala Amai a se sklopenou hlavou pohlédla na senseie a jeho reakci. Měla strach.

Amai -> "Skvěle," ohodnotil to Mebataki a už se vydal tam, kam ho slovně nasměrovala. Po několika metrech se zastavil, jako by si něčeho všiml. "Amai-san... není ti nic?" zeptal se své žačky, nyní spíš už kolegyně. Změn jejích nálad si většinou nikdy nevšiml, ale v toku jejího reiatsu se mu něco nezdálo. Její obličej neviděl a z hlasu zrovna u ní dost často nic vyčíst nedokázal, protože byla ustrašená každou chvíli. Ovšem za roky, které spolu strávili, již zjistil, že i v jejím reiatsu dokáže najít známky jejích emocí, některých tedy.

Amai Hachimitsu

Byla ráda, že splnila svůj úkol. Sice až na podruhé, ale přesto. Mlčky se rozešla za svým mistrem, ale ten najednou zastavil a položil jí otázku. Amai málem explodovalo srdce. Stále mu na ní záleží! Vyskočilo Amai hned na mysli. Nemohla svého mistra ničím zatěžovat.
N..nic mistře..
Pravila s mírným úsměvem a trochu červenýma tvářičkama. Bylo těžké lhát senseiovi, pevně chytila malého medvídka, kterého měla v kapse.

Amai -> "Hmm..." udělal zase Mebataki, ale s vysvětlením se spokojil, tak jako vždycky, když jsi mu neříkala úplnou pravdu. Došli jste k podniku, který nebyl zas tak hrozný, jak ses obávala. Aspoň teď, v brzkých odpoledních hodinách. Mebataki došel rozvážně k baru, kde si řekl o nějakou značku piva, o které jsi nikdy neslyšela. Což tedy nemuselo nic znamenat, protože jsi nejspíš neslyšela o většině. Dostal ho a najednou ho vypil. Potom položil skleničku a chvíli tiše stál. Potom se pootočil k tobě. "A na co máš chuť ty, Amai-san?" zeptal se? Jeho pivová kapitola byla tímto zřejmě uzavřena. Po pravdě se zdál už o mnoho klidnější.

Amai Hachimitsu

Amai vešla do podniku za Mebatakim. Nervózně přešlapovala za ním během toho, co do sebe hodil téměř okamžitě celé pivo. Rozhlédla se zamyšleně po podniku, ale ze zamyšlení jí brzy vytrhnul Mebataki sesvojí otázkou. Lehce sebou cukla, jak se lekla.
Já...bych si docela dala borůvkový čaj..
Pravila tichounce Amai a začala se nervózně koukat všude okolo. Nebyla moc zvyklá na to určovat si co bude jíst, nebo pít.

Amai -> Mebataki přikývl a když znova přišel barman blíž, řekl mu o borůvkový čaj. "Kámo, my čaj nevedeme," řekl barman a začal šermovat utěrkou, jak kdyby to byl olympijský sport. "Na to jsem se neptal," pronesl Mebataki hrozivě, "Ale - " "Doneste borůvkový čaj!" Tón tvého mistra byl tak velitelský a zabijácký, že barman jen vykulil oči a někam zmizel. Jestli utekl nebo šel sbírat borůvky, to byla otázka.

Amai Hachimitsu

Amai pohlédla na Mebatakiho. Takovýho ho nikdy neviděla. Amai pohlédla omluvně na barmana, ten si toho zřejmě ani nevšiml, utekl. Tedy aspoň to Amai předpokládala, taky by utekla. Amai lehce zatáhla Mebatakiho za rukáv.
Já...dala bych si klidně i jiný čaj..nebo jen limondu..byla to první věc co mě napadla, omlouvám se..
Pravila potichoučku směrem k Mebatakimu takovým napůl uklidňujícím hlasem. I Amai se nyní trochu bála.

Amai -> "Hmm..." udělal zase Mebataki. Tentokrát to znělo trochu rozpačitě. "Neomlouvej se, Amai-san. Mco často se vzdáváš věcí, které chceš. Nech mě aspoň jednou ti dopřát borůvkový čaj," řekl pokorně.

Amai Hachimitsu

Amai chvíli koukala na Mebatakiho jako na anděla stážného. Nikdy ho takového neviděla a nyní se takhle pohádal s barmanem kvůli ní! Amai selehce usmála.
Děkuji vám..
Pravila s největší úctou. Měla chuť skočit Mebatakimu do náruče, kdyby se toho nebála a kdyby nevěděla, že ho může maximálně sem tam trochu pohladit nebo tak. Amai brala Mebatakiho pomalu jako svého otce, nijak jinak!

Amai -> Po nějaké době se kupodivu vrátil barman. Nesl krásný kulatý hrnek na podšálku, ze kterého voněly borůvky. "Je to bio!" prohlásil hrdě. Mebataki na něho kývl a mohla sis všimnout, že mu dal hodně velké dýško. Potom čekal, až si vypiješ svůj bio borůvkový čaj a tvářil se zamyšleně.

Amai Hachimitsu

Amai pohlédla na čaj. Okamžitě podle vůně poznala, že se jedná o opravdu dobrý borůvkový.
Děkuji Vám..!
Pravila s milým úsměvem a lehce se uklonila jak barmanovi, tak Mebatakimu. Poté opatrné uchopila lžičku a čaj zamíchala. Následně trochu na lžičku nabrala, párkrát foukla a opatrně ochutnala. Nechtěla se spálit. To si člověk hned nazačátku popálí jazyk a zbytek jídla nebo pití už necítí! A čaj byl opravdu dobrý, dokonce vněm plavali kousky borůvek!
J..je výborný..
Pravila směrem k barmanovi, ale oči neodtrhla od čaje. Ještě tak někomu něco chválit a dívat se naněho, na to Amai prostě neměla.

Amai -> Po nějaké době se Mebataki opět ozval. "Chceš se ubytovat ve městě?" zeptal se tě stručně. Nebylo výjimkou, že jste přespávali na cestách pod širákem, ale tady to vypadalo, že strávíte nějakou dobu na jednom místě, takže pokud jsi chtěla, mohli jste najít nějakou ubytovnu, hotel... opuštěný dům... Těžko říct, co měl přesně Mebataki na mysli.