Ruiny tábora shinigami

Aririki Rick Ginken

Upřímně mě ani nepřekvapilo, když se mi Okita rozhodl nevěřit. Proto jsem prostě provedl ukázku svého shunpa, které bylo nejspíš jediná věc, ve které jsem si mohl být jistý, že jsem lepší, než Okita. Objevil jsem se tak u Baru a zamával na Okitu: Hej, ty pako! Přímo tady! zavolal jsem a znovu jsem kývl k třetí důstojnici. Pak jsem se jí lehce uklonil: Zdravím madam. Dlouho jsme se neviděli. poznamenal jsem.

Baru

už otvírala pusu, aby si ty dva podala, jenže Okita už ji znal a po jeho omluvě už dost dobře nešlo začít s kázáním. Zúžila oči a věnovala mu nasupený pohled, potom i Rickovi.
"Fajn, budu s tím počítat. Jak vás vůbec napadlo tady bojovat? Ještě navíc mezi sebou? Zapomněli jste, že se pokoušíme skrývat? Jsem velice zklamaná vaším chováním," neodpustila si trochu naškrobeně.

S tichým zašuměním stromů se na kraji tábora objevil blonďatý muž.
Chvíli se tiše díval na stany a lavičky a zapřemýšlel jestli místní táborníci byli tak prozíraví a vztyčili nějaké bariéry.
Po pár sekundách se vydal ze své skrýše směrem k něčemu, co vypadalo jako střed tábora.
Jeho vzhled napovídal tomu, že je shinigami, jen měl navíc na hlavě omotaný kus hadru, pravděpodobně kvůli ochraně před nepříznivým počasím.
Měl v úmyslu setkat se s někým, kdo to tady měl na povel...

Jak muž procházel táborem, přítomní mu věnovali letmé pohledy a někteří i pozdravy. Věděli vesměs, o koho se jedná, takže nebyl důvod ke zbytečnému povyku. Každý měl své práce dost, i když není úplně jasné, co ta práce byla, když tam více méně jen seděli a doufali, že je nenajde žádný Quincy nebo někdo podobný.


Yasumaru

postával ve stanu, kam položili zraněného neznámého shinigamiho (který už nebyl neznámý, ale nepamatuju si, jak se jmenoval), s rukama skříženýma na prsou a po očku sledoval, jestli se náhodou neprobouzí. To zatím nikam nevedlo, ovšem místo toho pocítil, že se přiblížilo známé reiatsu, které tu rozhodně nečekal. Otočil překvapeně hlavu jeho směrem, a potom i vyšel rychle ze stanu a vydal se naproti blonďatému příchozímu, už z dálky mu přátelsky mával.
"Mitoshi-san! Co vy tu děláte? Myslel jsem, že jste v Huecu Mundu...!" řekl mu na přivítanou, zněl ale celkem potěšeně. Ne že by měl radost, že Mitoshi též uvízl ve světě lidí... ale asi to bylo pořád lepší než uvíznout v Huecu Mundu.


Baru

"Mimochodem, Okito-san... jaká je situace ohledně nalezení gigaiů?" Kvůli svému rozhořčení málem zapomněla na to nejdůležitější.

Mitoshi

Pohledům okolo sedících shinigami nevěnoval větší pozornost. Zaujala ho spíše osoba, která mu přicházela vstříc.
"Ah, Kuchiki-dono" řekl, když spatřil pořádně známý obličej.
"Ano, v Huecu jsem byl a z něj jsem sledoval zvláštní stopu až sem," vysvětlil v krátkosti svoji přítomnost zde.
Rozhlédl se pořádně kolem sebe a až teď si nějak uvědomil, že stanů a celkově lidí je tady celkem hodně.
"To že jste tu vy, mě sice překvapuje, nicméně fakt, že jste s sebou vzal vcelku hodně velké množství lidí mi naznačuje, že tohle není zcela normální situace, nemám pravdu?" zeptal se s vážným výrazem Yasumara.

Yasumaru

se podrbal na hlavě.
"No... máte. Ale tohle není jediná skupina, tak nějak se sem uchyluje stále víc a víc shinigami, co jsou momentálně ve světě lidí. Každopádně jsme sem přišli prozkoumat nějaké zvláštní... údaje... které dvanáctá divize považovala za nebezpečné... A měli pravdu, než jsme se vrátili, uzavřely se průchody mezi světy, takže jsme tady uvízli. A bohužel jsme zatím příčinu nezjistili," shrnul tak nějak nejpodstatnější body jejich dosavadního dobrodružství ve světě lidí. "Takže jste možná přišel ze stejného důvodu jako my, jestli jste sledoval něco nezvyklého?"

Mitoshi

Po vyslechnutí nemilé zprávy od Yasumara se ztrápeně zamračil.
"Pravděpodobně ano," odpověděl slušně.
"V Huecu Mundu jsem nenarazil na žádný větší odpor. Bylo tam až podivně prázdno," začal zkráceně vysvětlovat.
"Ale v každém koutě šlo cítit něco zvláštního, co nebyl rozhodně hollow ani shinigami. A potom jsem se rozhodl, že před návratem prošetřím ještě svět lidí, ve kterém jak víme můžou existovat i jiné bytosti schopné využívat duševní sílu," podal zkrácenou zprávu Mitoshi.
"Rozhodl jsem se prozkoumat širší okolí, ale neúspěšně. Pak jsem se vrátil sem a našel jsem vás tady," dodal ještě.
"Ani vy tedy nemáte tušení, co se to děje... nepříjemná situace..."

Yasumaru

"Zatím to vypadá, že by uzavření průchodů mohli mít na svědomí Quincy, nejspíš to dává smysl... Jak vidíte, pokoušíme se prozatím tady vybudovat nějaké zázemí a pokud možno na sebe neupozorňovat, protože jsme vůči nim nejspíš v nevýhodě, nevíme, jaké mají plány... A zatím se objevují jen další otázky místo nějakých odpovědí," pokynul Mitoshimu směrem ke stanu, ze kterého právě vyšel. "Před nějakou dobou jsme objevili spoustu mrtvých shinigami, kteří ale nepatřili ke Gotei 13. Pouze jeden přežil, takže doufám, že se od něj něco dozvíme, zatím toho moc neřekl, ale není ve stavu, kdy by zvládl náročnější rozhovor." Tvářil se docela ztrápeně a rozhlížel se po táboře, jako by přemýšlel, jak se má o všechny přítomné postarat a zajistit jim bezpečí v tomto světě plném nástrah.

Mitoshi

Tiše zamručel, když slyšel zmínku o Quincy. Tihle? Kde se tedy vzali...
K dočasnému postupu žádné komentáře neměl - ani nebylo moc co komentoval, všechno udělali jak nejlépe mohli.
Šel s Yasumarem ke stanu a nápadou se mu honily hlavy.
"Nepatřící ke Gotei 13?" zopakoval věc, která ho opravdu hodně překvapila, "zběhlíci?" napadlo ho.
Jednotlivec by se ještě nějak pochopit dal, ale skupina už asi náhoda nebude.
"Kdo to tady vlastně celkově vede? Je tu více kapitánů?" snažil se zjistit bojeschopnost a strukturu shinigami skupiny.

Yasumaru

"Z kapitánů jsem tu teď jen já, ale určitě vím, že ve světě lidí je ještě Hoshi-taichou. Ale neřekl bych přímo, že to tady vedu, toho se zhostily docela dobře Baru-san a Konan-san, nakonec, většina členů původní skupiny byla z jejich divize. Já tady poskytuju spíš... morální podporu, abych tak řekl," zasmál se trochu nejistě. Proti pedantským důstojnicím z devítky neměl šanci a ani se nepokoušel převzít kontrolu. Pořád měl pocit, že by mohl být užitečnější někde jinde, ale pokud si kapitánka druhé divize myslela, že by tu měl zůstat aspoň jeden kapitán, tak na to asi něco bylo.

Mitoshi

To, že Yasumaru věděl pouze o dvou přítomných kapitánech ho celkem znepokojilo.
Kdyby se náhodou něco stalo... ale co...
Na druhou stranu byl rád, že Baru i Konan se starají o tento provizorní "rodinný krb", přeci jen ony dvě to měly téměř v krvi.
"Morální podpora je často to nejdůležitější," konstatoval naprosto upřímně.
Pak Mitoshiho napadla další, více osobní, znepokojivá věc.
"Mé děti zde jsou?" zeptal se. Samozřejmě věděl, že se o sebe dokázají postarat oba dva velice dobře, nicméně mít je při sobě bude... lepší...

Yasumaru

se zamyslel. V minulých letech dával nenápadně avšak svědomitě pozor na Yoshirovy děti, protože jejich otec byl v nedohlednu, takže o těch vždycky věděl, kde zrovna jsou. Kiru a Hiyori sledoval jen tak ze zvyku... děti jeho přátel jako by byli jeho vlastní, byl taková tajná kvočna.
"Myslím, že Kira byl zrovna přidělený do Karakury, takže by tu mohl být... Hiyori by ale měla být doma v Soul Society," řekl pomalu, protože si nebyl úplně jistý. Byli to už dospělí lidé, ne jako Hikaru, takže je nestalkoval na každém kroku.

Mitoshi

Těmito zprávami byl očividně potěšen. Aspoň nebyli zaseknutí někde jinde.
"Později ho zkusím najít, děkuji," řekl Yasumarovi.
Zvedl ruku a stáhl si jí z hlavy černý šátek, který na ní do teď měl.
To mu rozpustilo jeho blonďatou hřívu, která byla o něco delší, než bylo u Mitoshiho obvyklé.
Zatřepal hlavou, aby vlasy trochu rozvlnil. Přeci jen ten apartní čepeček měl na hlavě poměrně dlouhou dobu v kuse.
"Existuje něco s čím bych mohl momentálně pomoci?" zeptal se Yasumara.
Ačkoliv mohl jít za svým synem, dal by raději přednost věci veřejného blaha než osobní.

Ruyichi Konan

Byla jsem na průzkumu kolem tábora, takže jsem moc netušila, co se tam děje. Kdo přišel, kdo odešel. Kontrolovala jsem to kolem, abychom něco nepodcenili. V téhle situaci, které jsme se ocitli, nás mohl kdokoliv sledovat. Raději jsem chtěla zůstat v pozoru, což mě děti za tu dobu co rostly, naučily až moc dobře. Až moc často jsem odrážela jejich velmi záludné útoky. Teď už to samozřejmě bylo o něco lepší. Už jsem musela odrážet jenom nekonečné připomínky........... To je život. povzdechla jsem si, ale dál prozkoumávala okolí.

Kitsune

---> Okolí Tokia

Kitsune dorazila do tábora. Nejprve se zastavila u Baru, aby co nejrychleji sehnala všechny v táboře a pak se přesunula k Yasumarovi. "Máme problém...blíží se sem skupinka velmi silných quincy. Předpokládaný počet...šest..teď už pět, o jednoho jsem se postarala po cestě sem. Měli bychom se připravit." oznámila Yasumarovi. "Zdravím, Mitoshi-san." pozdravil ještě Mitoshiho stojícího u Yasumara.

Izumi Razaki

Razaki dorazil společně s Kitsune. V táboře jí sledoval, šel pár kroků za ní. "Zdravím vás, velice vám to sluší" pozdravil Baru a pokračoval s Kitsune za Yasumarem. "Kuchiki-san..." pozdravil Yasumara kývnutím hlavy. "Ahoj Mitoshi... slyšel jsem, že jsi mrtvej, vypadáš dobře..." pozdravil i Mitoshiho. Jinak neříkal nic. Většinu těhlech lidí neviděl už pěknou řádku let, nějak nevěděl, co říct... ale nechtěl bejt hulvát...

Ruyichi Konan

Uslyšela jsem zvláštní ránu. Přišlo mi, že se ozvala z větší dálky, ale už jenom to, že jsem jí slyšela znamenalo, že něco není v pořádku. Okamžitě jsem se vrátila do tábora. Bylo tam teď o pár lidí víc, než když jsem odcházela, ale to nehrálo moc velkou roli. Máme problém?..... Cože? hrklo ve mně. Je to jediné co jsem slyšela. Znáte to, vždy slyšíte jen to nejhorší. Rychle jsem přispěchala do středu dění. "Zdravím všechny. Co se děje? Můžu pomoct?" chtěla jsem vědět, co se děje.

Eshen

Eshen s Hikarem přes rameno neměl žádný problém najít tábor, a stejně tak neměl problém najít hlavní centrum dění, protože prostě šel podle Kitsunina reiatsu. Díky tomu bankai, co tam rozpálila předtím to nebylo vůbec těžké, a kdyby byl problém s tím, Eshen i poznal, že Razaki šel s ní. Takže to bylo docela bezproblémové.
Objevil se tedy hned vedle kapitánky, a Razakiho, který pro Eshena byl pořád kapitán první, protože Eshen nevěděl nic momentálně. Polonahý se tam objevil jako z čistého nebe, Hikaru mu plandal z ramena. "Už jen čtyři.. a dvě nohy." pronesl s nuceným úsměvem. "Mám tady zraněného, kdyby.." začal, a potom si všiml, že mezi těmi všemi je i Ruyichi Konan..
"Ehhh.. Dobrý den!" pozdravil matku Hikara, s tím nejvíc awkward výrazem vůbec, a přehodil si Hikara do rukou, aby to nevypadalo, jako že ho přinesl z nějakého velkého flámu.. i když to tak vypadalo anyway.

Ruyichi Konan

Opravdu jsme měli problém. Byla nám vyhlášena válka. To však neměnilo nic na tom, že Hikara roztrhám na kousky, pak ho slepím a roztrhám ho ještě jednou na mnohem menší. Co asi zase vyváděl. Kde jsem jenom v jeho výchově udělala chybu? ..... No jasně. NEMĚL OTCE!!! problesklo mi hlavu. Vím, že bych se měla spíš věnovat situaci s válkou, ale já jsem hlavně matka, které brzo zabije jedno své dítě. Jednu ruku jsem měla pro jistotu položenou na jílci svého zanpakuto a nutně jsem se potřebovala podívat na své dítě. Jediný kdo ho může zabít jsem přeci já. Začala jsem se pomalu přesouvat kolem našeho kruhu směrem k Eshenovi (prostředkem jsem rozhodně nešla), abych zjistila, jak je na tom Hikaru v jeho náruči.

Eshen

Objevil se vůdce nepřátel, a byl tím, co zezačátku upoutalo jeho pozornost. Tak takhle tedy vypadal.. no, určitě se ničeho nebál. Tady byl mezi shinigami, kteří se určitě mohli prohlásit za elitní.. jestli ho neporazí někdo z těch, co tu jsou, tak už pravděpodobně nikdo.
No, ale pak si všiml, jak se k němu pomalu blíží Konan. V tu chvíli si vzpomněl, že má v náručí jejího syna, a že to, aby byl Hikaru v pořádku bylo tak nějak teď jeho první prioritou. Zashunpoval tedy k matce mladého Ruyichiho.
"Já, eh.. léčil jsem, jak to šlo, neměl by být v ohrožení života.. jen bude potřebovat odpočinek.." pošeptal polohlasem ke Konan, aby nějak nezničil tu vážnou atmosféru, která tam byla s Quincyho příchodem. "On.. vlastně mi zachránil život. Chtěl, abych ho trénoval, a přepadli nás.. je to dobrý kluk." řekl ještě, a jemně a opatrně se na Konan usmál.

Mitoshi

Jestli to tady normálně žilo tak, jako v posledních několika minutách, musí to tedy stát za to.
Mitoshi pochopitelně pozdravil postupně všechny přicházející se slušností sobě vlastní. Tedy až na toho né tak milého gentlemana, který jim přišel vyhlásit válku.
Na tuhle věc nijak verbálně nereagoval, jsem se zamračil a upřel na něj zrak. Přeci jen Mitoshi neměl žádnou hodnost, tedy neměl ani právo do toho nějak kecat.
A kdyby měla válka začít hned teď? Věřil celkem pevně v to, že onoho muže by dokázali porazit. Přeci jen několik shinigami na úrovni kapitánů a pak přinejmenším extrémně odhodlaná skupina v čele s mini-Yoshirem.