Ruiny tábora shinigami

Izumi Razaki

"Ano... je jejich velitelem... " přiznal Razaki. "Ale nebojte se... pokud by se mělo stát něco nepříjemného, tak zasáhnu... jo a ještě jedna příjemná zpráva... je tam také nás starý přítel Aki..." řekl Razaki. Rozhodl se být ke Kitsune zcela upřímný. Byl prozatím ochotný věřit tomu, co mu říkali... ale chtěl zjitit víc... "Budem tam brzy... a snad se pak dozvíme nějaké odpovědi..." pokračoval Razaki v cestě...
>>> Chrám Asakura

Kitsune

Kitsune ani moc nepřekvapilo, že ten Jinsei byl velitelem, kdyby to byl jen nějaký bezvýznamný maník, tak by nebyl důvod nenechat ho mluvit. Za to jí však překvapila ta další novinka. "Vážně? Já ho tu takovou věčnost hledám po Tokiu a on se schovává v chrámu s vašimi příbuznými?" pronesla Kitsune spíše řečnickou otázku, než že by na ni čekala odpověď. Tak jako tak, tahle novinka té skupince z chrámu nedodávala zrovna plusové body. Kitsune začala přemýšlet, co by měla udělat, až na Akiho v chrámu narazí. Měla přeci za úkol ho chytit za flígr a odtáhnout do Seireitei, jenže to bylo před tím, než se průchody zavřeli a oni tu uvízli. Vypadalo to, že ho bude muset ještě nějakou dobu nechat potulovat po světě, avšak bude si na něj dávat pozor. "Snad ano..." řekla si spíše jen pro sebe, když se Razaki zmínil o odpovědích.
-----> Chrám Asakura

Konan

Velice vděčně jsem přijala Razakiho pomoc s Yoshirem. Cestou jsem nic neříkala. Jen poslouchala, abych věděla co mě čeká. Popřípadě jsem se snažila pomoci s Yoshirem.
-----> Chrám Asakura


Yoshiro -> "Hej. Prrrr. Prrrr. Moc otázek najednou." začala se Suiren bránit. "Uffff... tak já ti to tedy vysvětlím." tajně doufala, že se zdlouhavému vysvětlování vyhne, ale to asi chtěla moc. "Hlavně se uklidni." dodala ještě. S hlubokým nádechem protočila oči a začala vysvětlovat: "Kde začít. No... Máš v sobě kus reiatsu ode mě, tedy přesněji řečeno když jsem byla ještě živá, tak jsem do tebe vložila kus svého reiatsu..... Jo to je dobrý začátek.... Udělala jsem to kvůli tomu, abych tě ochránila. Víš... z jedné mise jsi se málem nevrátil a já o tebe nechtěla přijít. Ten kus mě se v tobě postupně formuloval, občas tě i ochránil a zcela se s tebou spojil. Zatím chápeš?" zeptala se pro jistotu. Nic se nemá urychlit.

Raiden

No, většina lidí odešla... takže on a zbytek musel vyrazit do Karakury. "Máte všichni všechno?" zeptal se, zatímco si držel v ruce vlastní ruku a nasoukl zpět do Haori. "Jdeš s náma, Izanagi? Nebo se vydáš vlastní cestou?" zeptal se vysokého čahouna. A ať to bylo jakkoliv, kývl na osazenstvo Shinigami a zamířil pěšo do Karakury.

>>> Karakura

Yasumaru a Baru

Opět mu unikla příležitost učinit spravedlnosti zadost chycením Makiho-san, když skupina nesoucí Yoshira zmizla, ani se nerozloučili. No... co se dalo dělat. Nezbývalo než se soustředit na úkol, který na něj padl tady - zachránit, co se dalo. Když tedy zjistil, že jejich polomrtvý informátor byl nyní již zcela mrtvý, začal se soustředit na to, aby všichni přeživší v klidu a míru opustili tábor, tedy to, co z něj zůstalo. Nebylo to zrovna lehké, mnoho lidí docela panikařilo a jeden neustále opakoval, že jim říkal, že mají vztyčit ty bariéry. Yasumaru tedy pochyboval, že by jim k něčemu byly, ale to dotyčnému ústa nezavřelo.
Baru zatím konala smutný úkol a zapamatovávala si všechny, kteří nepřežili útok OP Quincy záporáka. Většina byli nováčci, mladí shinigami, kteří prostě ještě neměli dostatek tréninku a zkušeností, což bylo velmi smutné. Nakonec už tam zbyla jen ona, kapitán 13. divize a množství nehybných těl rozložených na zemi... dost to připomínalo jeden z mnoha večírků, kterých se musela nedobrovolně účastnit na začátku své kariéry coby zástupkyně kapitána. Ani jeden z nich neměl ohnivé zanpakutou, benzín taky neměli a zničit zbytky tábora pomocí kidou by bylo moc nápadné, takže jen pobrali všechny věci, které by mohly prozradit, kdo se zde zdržoval, počkali, až se mrtvoly shinigami začaly rozplývat, a potom jako poslední místo opustili směrem ke Karakuře.

Mitoshi

Společně se svými druhy Eshenem a Hikarem se objevili na kraji zbytků jejich tábora.
Několik posledních dní řešili zotavení a logistické záležitosti, které nejdou zcela dobře vysvětlit ale zkrátka tím zaplácli dost času.
Nakonec se rozhodli, že se vrátí do tábora, ve víře, že shinigami nechali ruiny hlídat a někoho tam potkají.
"Hmmmm..." řekl moudře když se rozhlédl po pravděpodobně prázdném zbořeništi.
Měl jisté obavy z toho, že by tady i Quncy mohli někoho nechat, proto se snažil co nejlépe skrýt svou přítomnost.

Eshen

No, a tak se opět a zase jednou ocitli tak nějak tu. Eshen předpokládal, že tu budou spíš quincy, než shinigami, a tak to, že je doposud nikdo neuvítal bral jako příznivé znamení.
"Jo no." odpověděl Mitoshimu. Vypadalo to tam poměrně dost prázdně, zničeně.. ale ne jinak, než by čekal.
Dostali se pryč od nepřátel jen proto, aby šli zpátky tam, kde byli chyceni.. nebo spíš zajati. Ale hej. Teď už byla většina jinak.. byl tu někdo?

Konan

I já jsem dorazila do ruin tábora. Troufám si říci, že jsem dorazila i o něco dřív než Mitoshi, Eshen a Hikaru, přeci jenom jsem to asi měla o něco blíž. Kvůli své ochraně a také kvůli mojí misi, kterou jsem si sama zadala, jsem se snažila být co nejvíce nenápadná, schovaná a mít své reiatsu utlumené. Kdyby se náhodou objevili jisté komplikace. A jelikož i trojice, kterou jsem vlastně hledala měla své reiatsu asi utlumené, tak jsem si jích hned napoprvé nevšimla. Chodila jsem si po ruinách a hledala nějaké stopy a brala věci, které by se ještě někdy mohly hodit. Samozřejmě všechno jako super tajný a rychlí ninja.

Hikaru

Viděli jste to kido?" zeptal se Hikaru Eshena a Mitoshiho. "Ne že bych se chtěl nějak chvástat, ale bylo to pretty epic, že jo?" zeptal se a složil ruce na prsou. Okamžitě zasyčel, když se jeho spálená ruka dotkla té druhé a tak jí radši vrátil podél k tělu. "No. Co teď?" zeptal se dvojice. Hikaru svoje reaitsu neskrýval. Nenapadlo ho to.

Mitoshi

"Ale jistě," ujistil svého mladého přítele o epičnosti jeho akce zpátky na základně Quincy.
Rozhlíźel se, jestli neuvidí něco podezřelého, nebo aspoň někoho.
Celkem nutně potřebovali najít nějaké vodítko, kde by mohli ostatní být, jinak jim zbývalo jen vydat se do Karakury, která byla nepříjemně daleko.
"Teď budeme věřit, že se stane něco zajímavého..." řekl tiše při chůzi.
Nechtělo se mu tady moc řvát...

Eshen

Koukal tak nějak po tom, co tam zbylo z celého toho pohodlného a útulného tábora, který byl předtím jejich základnou.
Ne mnoho. Quincy byli důkladní.
Když se tam Hikaru naparoval, s lehkým úsměvem mu akorát poplácal po rameni, mezitím co jeho pohled pořád patřil ruinám. I přesto, že to tak nevypadalo, Eshen tím jako sensei vyjádřil, že předvedl dobrou práci. Někdo to udělat musel, a Hikaru to dokázal stejně dobře, jako by to dokázali Mitoshi nebo Eshen.. no, nebo alespoň dostatečně.
Pak se trochu zarazil. Něco se mu nezdálo.
"No, a teď bych si dal Deli." pronesl, koukajíc kamsi na určité místo do ruin, a doopravdy ze svých šatů vytáhnul nějakou náhodnou čokoládovou tyčku.

Konan

Hledání stop v troskách je za prvé strašná pakárna a zda druhé nic nenajdete. Když to už už vypadá, tak zjistíte, že to si z vás jen nějaká veverka vystřelila. V tu chvíli by člověk nejraději vše zničil. Ale díky neuvěřitelné náhodně, či jak to správně pojmenovat, nakonec stopa přišla. A nebyla to jen ledajaká stopa, ale byl to přímo můj syn..... a ty dva. (Ale to jsem zatím netušila, jelikož Mitoshi a Eshen byli více obezřetní).

Pro správnou ňuňu atmosféru jsem se objevila kousek za Hikarem a vlastně i za Mitoshim a Eshenem, o který jsem před tím vůbec nevěděla. Stoupalo ve mně to šťastné napětí. "Hikaru?" zeptala jsem se zároveň radostně a taky trochu překvapeně. Weeeeeeeeeeeee. Upřímně? Nečekala jsem, že se ke mně můj syn rozeběhne a obejme mě. To by zničilo jeho image.

Hikaru

"Huh?" dostal ze sebe a naklonil hlavu do strany, když se k němu dostala Konan. "Mami?" zeptal se nechápavě. "Proč jsi tady?" zeptal se tupě. "Já jen, že je to tu celkem zničený a tak. Ne že bych tě neviděl rád. Ahoj?" dostal ze sebe a pokusil se o nevinný úsměv. Pak se otočil na Eshena a na Mitoshiho a začal jim naznačovat, ať neříkají nic o tom kidu, co použil. Máma by ho za to zabila. Možná i je.

Mitoshi

Byl přijemně překvapen, když spatřil známou tvář.
Prozatím chtěl dát Hikarovi a Konan dát prostor k tomu, aby si vyřešili všechny rodinné věci, které museli.
Na bělovláskovu němou prosbu jen s pochopením přikývnul. Konan byla vždycky hodně starostlivá. Možná i více než běžné matky.
I přes prostor který jim chtěl nechat, byl opravdu zvědavý, kde najdou jejich druhy...

Eshen

Do tyčinky se zakousl. Nezdálo se mu to, doopravdy viděl v dálce ruin postavu, a doopravdy to byla Shinigami. Nevěděl jak, ale zdálo se mu, že se mu smysly poměrně zostřily.. možná všechna ta nová zkušenost. Byla to Konan, což ani nebylo snad takovým překvapením.. a to, že se okamžitě vydala k nim, to taky překvapující nebylo.
Jen se usmál na Hikara, když tam začal mávat jako pošuk, aby nic neříkali.. ale viděl. Tu radost v očích Konan, že je její syn v pořádků.. no, a alespoň navenek nedotčený. To, že Hikaru byl přesně takovej.. ale i on určitě viděl mámu rád.
Eshenovi se v puse ze sladké tyčky stala slaná. Nikdy neměl rodiče. Nikdy neměl děti. Už dlouho neměl partnerku, a nikdy ve vážném vztahu.
S obličejem, který byl upjatěji nasazený na neutrál víc, než většinou, se otočil ke všem těm lidem zády. Na jeho pravé tváři zazářila jednoduchá jedna kapička slané vody. Tu Eshen rychle smázl a díval se do dálky. Nemusel tušit, že se v Tokiu něco děje, věděl to.. nebyli daleko. Teď ho ale provázelo dost bolesti na to, aby se pořádně nemohl ani pohnout.
Poslední bitva přijde brzy.
Možná dneska vidí přátele naposledy. Možná si jej alespoň jeden z nich bude pamatovat.
Zahodil zbytek čokolády a zadíval se do nikam.

Mitoshi

Nechtěl rušit nikoho v jejich osobních situacích, jak Konan a Hikara tak Eshena, který měl asi nějaký vnitřní konflikt.
Tento jeho záměr byl ale zmařen tím divným pocitem.
Podíval se směrem k Tokiu. A chvíli nic neříkal.
"Nemyslím si, že je dobrý nápad aby jste tam chodili..." řekl nakonec.
Z dálky nešlo poznat, co přesně se tam děje, ale rozhodně bylo jisté, že to nebylo nic malého a rozhodně nic pěkného.
Bez dalších slov se odshunpoval směrem k městu.

Hikaru

"Mami, co se to děje?" zeptal se Hikaru maličko vyděšeně, když ucítil masivní nárůst duševního tlaku. Ty exploze tomu moc nepomáhaly. "Eshene," zavolal a čekal, až se na něj jeho 'sensei' otočí. "Nechceš tam jít, že ne?" zeptal se. Hikaru vypadal docela vyděšeně. Jako dělo se toho hodně, ale zatím nic, co by ničilo celá města.

Konan

Zkřížila jsem si ruce na hrudi. Dostat vynadáno od vlastního syna, proč ho hledám. Dobře. říkala jsem si překvapeně v duchu. "Ahoj." dodala jsem stylem: Ano, tohle mělo přijít jako první. "Jsem ráda, že .... ..... Buuuuum!..... Než jsem se stačila zabývat předtuchou, přišla rána. Větu jsem ani nedokončila. Povídala jsem se směrem odkud to vycházelo. Co to k sak...! "Mitoshi!" snažila jsem se ho zadržet, ale už byl fuč. Otočila jsem se na syna. Chtěla jsem mu říct něco uklidňujícího, ale nevěděla jsem co. "Já... nevím co se děje.... Asi už to začalo". řekla jsem nakonec. Měla jsem nutkání se tam jít podívat, ale na druhu stranu jsem se bála o syna.

Eshen

Mitoshi už opustil místo dění, a Eshen se mu nedivil. Začalo to, i když ještě ani nebylo jasné, co vlastně začalo...jedno reiatsu lehce poznával, a druhé nesmrdělo po quincy.. Dělo se asi něco jiného, ale určitě to bylo závažné. Eshen tolik umírajících necítil snad v celém jeho životě.
"Konan..." začal, a otočil se zpátky na ní. "Musím vám doporučit..ne, poprosit vás.." pokračoval, pak se zarazil. Nevěděl, jak to říct, ale cítil, že by tam být neměla.
"Hikaru je hrdina..postarejte se o něj, o všechny.." spustil dál, zatnul ruku v pěst.
"Vaše děti. Nezaslouží si válku.." dodal, usmál se na oba, a s shunpem se vydal pryč.

Konan

"Co?" tak úplně jsem nechápala, co to Eshen povídá. Jako chápala jsem jeho slova, ale moc jsem tomu nerozuměla. To už Eshen odshunpoval. "Tsch." procedila jsem mezi zuby a podívala se na Hikara. To mě donutilo se trochu uklidnit. "Oni se o to postarají. Spíš mě zajímá, co se dělo, potom co vás quincy odtáhly." změnila jsem téma.

Hikaru

"Uuuum," začal Hikaru. "Jo. Pak. Ehm. Určitě to chceš vědět?" zasmál se výmluvně a začal se drbat ve vlasech. Nechtěl to mámě říkat. Naštvala by se, a pak by nejspíš šla za těma explozema, aby našla ty quincy a zničila je. Hikaru si byl jistý tím, že by toho byla schopná. A možná by je i zničila. Nejspíš s celým městem. I když teď to vypadalo, že už to dělá jiná máma. Eh. "No, vzali nás do nějakého vězení," začal. "Tam nás drželi. Vyslýchali. Možná trochu mučili?" řekl s přimhouřenýma očima a napnutným čelem. "Není to jedno? Utekli jsme!" plácl rukama o sebe a zachechtal se.

Konan

Vřelo to ve mně. Dost na to, abych vybouchla v nenávist. Přesto jsem jako matka musela zůstat klidná. Tak úplně se to nedařilo. "Zajímavé." zkoušela jsem říct normálním hlasem, ale když slovo procedíte mezi zuby, moc normálně nezní. "Potřebuju abys šel zkontrolovat svojí sestru a ostatní shinigami. Poslední zprávy od ní mám z Karakury. Půjdeš tam, najdeš je a necháš se ošetřit. Jasné?" neznělo to ani jako prosba, spíš rozkaz.

Hikaru

Povzdychl si. Bylo zřejmé, že ne jako odpověď nevezme. Nemusel se vůbec snažit. Nakonec tedy jen přikývl na souhlas. "Dobře." Tak nějak mu začalo docházet, k čemu se asi jeho mamka chystá. Mohl jí zkusit zastavit. Nejspíš by to ale nikam nevedlo. Určitě ne. Na chvíli se zahleděl do země. Pak z kapsy vytáhl sluchátko a zastrčil si ho do pravého ucha. "Buď opatrná, jo?"

Konan

I pro mě samotnou to bylo těžké, ale už jsem se rozhodla. Zrovna jsem se otáčela k odchodu, když Hikaru pronesl, abych byla opatrná. Potěšilo mě, že má o mě starost. Otočila jsem se zpět k němu a vřese se usmála. "Heh. Blázníš? Nechat tě tady samotného s tvými sourozenci? No to by dopadlo." řekla jsem pobaveně. "Budu." dodala jsem tiše a rychle zamířila za těmi explozemi.


--------