Seireitei - Město

Yoshiro

Opíral se o kmen sakury a četl si knihu. Konan se už podařilo dát dohromady aspoň něco z knihovny, takže si mohl něco vypůjčit. Moc se na to nesoustředil. Spíš tím jen tak letmo projížděl a přitom přemýšlel nad jinými věcmi. Hlavně teda nad tím, co dál. Seireitei se jim už nějak podařilo obnovit. Nebylo to jako dřív, ale to nikdy nebude. Teď museli zamakat na něčem jiném. Bylo tu pramálo členů Gotei 13. A z Rukoni se jim skoro nikdo nechtěl přihlásit, protože tam o nich mluvili jako o těch zlých, kteří zavinili zkázu. Yoshiro si povzdychl. A ti co se přihlásit chtěli? Těm to rodiny okamžitě rozmluvili. Bylo to špatné. Vypadalo to, že pokud mají rekrutovat, musí jinde. Navíc neměli snad ani nikoho, kdo by mohl učit tyhle nové rekruty. Naštěstí pro toho nikoho zatím žádní nebyli.

Kitsune

Kitsune seděla před svou divizí opřená zády o strom a...no podle všeho spala. Sama by ale tvrdila, že nespí, že jen odpočívá. Poslední dobou toho měla hodně na práci. Divize a vlastně celé Seireitei mělo málo lidí, takže musela dělat práci za spoustu lidí, což dost vyčerpává. Do toho si ještě usmyslela brát si hlídky v ulicích Seireitei. 
Artemis tam samozřejmě byla s ní. Ležela ji přední částí těla na klíně a hlídala jí. Od té doby, co se po tak dlouhé době zase společně sešly, se od ní nehnula na krok.

Chieko

Chieko se procházela. Oba kočičáky na rameni. Každý na jiném. Ty sakury, co vyrostly po celém Seireitei, se jí moc líbily. Byly krásné a Chieko se na ně rada dívala a procházela se jen tak mezi nimi. Dnes by ani neřekla, co se tu před rokem stalo. Kuro se jen tiše nesl na jejím rameni. Také měl tyhle procházky rád. Pak se podíval na Fluffyho a po chvilce zase má Chieko. "Myslíš, že si někdy vzpomene?" zeptal se jí. Chieko zavrtěla hlavou. "Nevím. Tak jako tak je to jedno. My si to pamatujeme a jsme mu vděční. Hlavně já." odvětila kocourovi a toho druheho podobala za ušima. Kuro jen přikývl a jemné Chieko šťouchl do tváře, taky chtěl podrbat.

Aki Maki

Objevil se náhle u boku kmenu a přes levé rameno koukal do knihy Yoshirovi.
Co čteš?
Vybafl lehce Aki vedle Yoshiro, téměř mu to zakřičel do ucha. Na tváři měl klasický Aki úsměv. I přes Akiho velkou změnu si svoje úsměvy stále zachoval, to už se zřejmě nikdy neodnaučí. Pokud ovšem Akiho někdo opravdu hodně znal, tak si možná mohl povšimnout maličké změny v těchto úsměvech, byly opravdové. Levý rukáv svého haori si Aki nechal stále dlouhý, i když mu zde zůstal pouze pahýl. Díky délce rukávu to ovšem nebylo tak nápadné, Aki měl z toho pahýlu neustále deprese, podle něj to byla velká vada na kráse vzhledem k jeho jinak celkové dokonalosti.

Eshen

Dopsal tečku za poslední větou, zavřel zápisník, nebo už spíš knihu, a pořádně se protáhl. Na deskách knihy nebylo nic napsáno, taková stará, černá, ošuntělá. Byla to kniha poznatků mladého kapitána, co bylo potřeba udělat, čeho si všiml, jak to kde funguje. A byla plná různých problémů.
Eshen ji, jako vždycky, schoval do mocného šuplíku v jeho psacím stole. Stihl zaznamenat i ty nejposlednější poznámky o svém životě. Trochu ho svědila velká jizva na hrudi, takže se tam podrbal. Jedna ze vzpomínek na to, co před rokem bylo. Ale nebylo třeba to připomínat.
Divize dříve byly plné života, Gotei byla to nejdůležitější. Už tomu tak nebylo. Ani zdaleka. Bylo tam moc prostoru... a bolestivě málo lidí.
Pochopitelně i se svým haori, které tahal všude, vyšel ven. Měl malý kancl odříznutý od zbytku toho, co by se dalo považovat za infrastrukturu divize, i když toho tam ani zdaleka nebylo dost. Ale hlavně nebyli lidé, které tam šoupnout, takže, to bylo úplně k ničemu.
Zadíval se na dvě sakury, přímo před vchodem, jak si Eshen přál, a povzdechl si.

Mitoshi

Procházel mezi několika novými domy a přitom se upravoval.
Porovnal si na sobě haori, vlasy v zadu si sepl jednoduchou sponou, ofinu si pročísl rukou a nakonec si trochu posunul meč u pasu.
Ještě před chvíli pomáhal v osmé divizi se stavbou jeho vlastního obydlí. Už měli vše hotovo až na tuto budovu.
Mírně se usmál, vzhlédl k nebi a jednou rukou chytil lístek sakury, který kolem něj letěl.
Rok klidu. Tedy alespoň relativně.
"Mám jisté pochybnosti o tom, že to čte," ozval se když náhodou narazil na Akiho a Yoshira.
Mile se na ně usmál a sedl si na blízký kámen.

Yoshiro

"Vojna a mír. Od nějakého Toustoje," odpověděl Yoshiro a knihu s prásknutím zaklapl. "Přesně na čas," dodal ještě, než se postavil. Pak se objevil wild Mitoshi a nahodil docela vtipnou poznámku. Samozřejmě měl pravdu. "Ahoj, Mitoshi," pozdravil ho. "Náhodou něco ano," bránil se. Pak se znovu otočil na Akiho. Aby jste byli v obraze. Yoshiro si moc dobře pamatuje na to, co Aki udělal a kým byl. Sám ale moc dobře ví, jaké to je, padnout někde hluboko, odkud je těžké se dostat. A Aki jim velmi jasně ukázal, že stojí o to, aby se odtud dostal. Yoshiro ho respektoval za všechno, co pro Gotei 13 udělal a věří v to, že Aki dokáže zodpovědně plnit svoji staronovou roli. Byl jedním z těch, co hlasovali pro to, aby Aki dostal pardon a mohl se vrátit do Gotei 13.
Navíc díky jeho léčivým schopnostem možná Yoshiro přežil ten souboj s Batarielem. Byl mu vděčný a byl ochotný Akiho hlouběji poznat. Věřil v to, že když má někdo přátele, kterým může věřit, můžou ho změnit. Ať už byl člověk jakýkoliv.
"Jsem rád, že jsi přišel, Aki," usmál se Yoshiro. "Nad něčím už docela dlouho přemýšlím." Začal a načesal si vlasy, které mu padaly do obličeje, dozadu. "Máme obrovskou zodpovědnost. Je jen na nás, co tu jsme, jaká bude budoucnost Gotei 13. A upřímně, nikdy nevíme, co se může stát. Vůbec jsme nevěděli o quincy a najednou tu byli. A jak to dopadlo? Vím, že ti spousta kapitánů ještě úplně nevěří, ale myslím si, že i přes to je nutné to, co se chystám udělat." Yoshiro se nadechl. "Je načase pomoct ti ovládnout bankai." Všechno to říkal dost nahlas, aby to slyšel i Mitoshi. Věřil v to, že kapitán osmé divize bude mít stejný názor.

Chieko >

Fluffy hlasitě mňoukl a začal se Chieko třít o ucho. Při tom hlasitě předl. Zrovna přišli ke kasárnám deváté divize. Budovy to byly celkem dvě. V jedné z nich měla Chieko vlastní pokoj a svoji kancelář. Ačkoliv většinu času trávila v té kapitánově. Museli teď hodně spolupracovat. Jen postavit tohle jim trvalo rok. Kapitánova kancelář byla v té druhé budově. Stejně jako pokoje pro ostatní členy, kterých nebylo mnoho. Hijikata byl pořád v deváté divizi. A nejspíš i někde uvnitř. Měl prý nějaké plány na vylepšení kasáren.

Okita

"Copak?" ozvalo se za Eshenem. Byl to Okita. Sám se nechal převelet do šesté divize. Jinak by snad Eshen neměl žádné členy. Přece jen, bylo mezi nimi nějaké pouto. Navíc Okita s Eshenem velmi rád trénoval. Dělali to poměrně často. "Špatně ses vyspal?" zeptal se provokativně.

Chieko 

Chieko se zasmála. "To lechtá..." postěžoval a si se smíchem a trochu se s Fluffym pomazlila, při čemž ho dal drbala a druhou rukou drbala Kura. No..byla prostě v obležení koček. Nakonec dorazili k deváté divizi. Vypadalo to tu jinak, než před rokem. Ale už si na to zvykla. Přeci jen to tu nechali postavit s kapitánem. Jestlipak je tam někde Hijikata..napadlo Chieko a vydala se dovnitř.

Mitoshi

Zatímco Yoshiro mluvil, díval se zasněně na oblohu.
Pak sklopil svou hlavu a chvíli se svýma pronikavýma zelenýma očima díval přímo na Akiho.
Pak se znova usmál a souhlasně přikývl.
"Myslím, že by bylo vhodné informovat dvanáctou divizi. Nebo alespoň Razakiho... Aki je už teď dost silný a vyvolávat bankai bez protiopatření by nebylo moudré," řekl jenom a nějak se ze svého kamene nehýbal.
"Tvůj bankai bude určitě fascinující... už ze shikaie lidem přechází zrak... doslova..." dodal ješté.

Eshen

Aha, Okita. Nikdy nebyl daleko... jeho oblíbený subordinát! No.. oblíbený, like, ze tří členů divize, kde byl jeden Okita, jeden Eshen a někdo, kdo si vzal vyplňovací papír obráceně a omylem napsal 6 místo 9...
řečeno samozřejmě s nadsázkou, ale, bohužel, až tak daleko to také nebylo.
"Vyspal je silný slovo." pronesl s křivým poloúsměvem. Dál se koukal po krajině. Jako jo, možná tam umřelo tisíce lidí.. ale teď tam bylo krásně. Eshen měl rád ticho, a sakury... ale hej, tady šlo o chránění světa, a na to nestačí on s Okitou.
"Copak ty nic na práci nemáš?" zeptal se provokativně, ale.. tak nějak už to s Okitou většinou bylo. Vlastně to byla taková..typická.. konverzace.

Aki Maki

Aki nahodil úsměv i na Mitoshiho, Aki často používal úsměvmísto mluvení. Zřejměho z toho všeho usmívání občas bolela pusa, nebo se mu rpostě nechtělo. Yoshiro poté spustil nějaký projev, kterému porpavdě Aki příliš nerozumněl, nedokázal často udržet pozornost a bylo to na něj občas příliš složitě formulováno. Poslední větě ovšem rozuměl moc dobře.
Bankai..?
Pravil, jako by snad neslyšel a postavil se. Úsměv na tváři se na pár sekund vypařil, vypadalo to, že snad Aki přemýšlí, nebo něco takového. Věděl, že už je silnější, ale aby zvládl Bankai, tak musí dojít ke skvělé spolupráci se zanpakuto a Aki nebyl nikdy zrovna dobrý mluvčí, natož se svojí zanpakuto, která je furt tak trochu starý Aki. Nakonec se podíval na Yoshira a usmál se.
Tak jo..
Pravou rukou se poškrábal na zátylku. Byl trošku nesvůj, tohle byla věc, kterou Aki snad nikdy nezažil. Zaprvé si s ním někdo dal schůzku a nejednalo se o zmizení Kuchikiho, zadruhé se někdo dobrovolně nabídl, že mu pomůže s tréninkem i přes to, že mu né všichni v gotei věřili.

Kuchiki Yasumaru

seděl na malé terásce a koukal se na zahradu. Bylo to zvláštní. Na to, jaké pustošení se tu odehrálo, byla příroda teď mnohem krásnější než před tím. Možná to bylo těmi sakurami, a nebo tím, že nikdo neměl čas ji krotit, takže si rostla, jak se jí chtělo. Tam, kde dřív stávaly kasárenské budovy třinácté divize, byla teď skoro všude zeleň (kromě místa, kde býval Kyouheiův pokoj, tam z nějakého důvodu vůbec nic nerostlo). Členů divize zůstalo tak málo, že bylo úplně zbytečné obnovovat místo do jeho původní podoby. Postavili si tedy jen pár místností, které pojmuly stávající členy.
Yasumaru se posadil a nalil si čaj. Vzpomněl si na dobu, kdy mu čaj nalívala Suki-chan... krásné to časy... ale byly dávno pryč a všechno se změnilo. Tak třeba on sám. Sice byl hlavou rodu Kuchiki, ale když přišli o všechen majetek a artefakty z jejich slavné minulosti, byli z nich teď stejní šupáci jako jsou všichni ostatní. Byl to vlastně celkem osvobozující pocit. Nyní sídlili v jednom pomenším domě v novém městě, ale sousedi je neměli příliš v lásce a jejich bývalé postavení v nových pořádcích nic neznamenalo. Jeho matka to nenesla moc dobře, ale aspoň se přestala snažit Yasumara provdat... um... oženit s urozenou dívkou, protože všechny urozené dívky byly nejspíš pod drnem. Z toho měl Yasumaru radost. Tedy ne z toho, že byly pod drnem, to bylo samozřejmě tragické, ale byl rád, že má klid.
Celkově zjišťoval, že celou tuto situaci snáší lépe, než si myslel, když poprvé před rokem uviděl zpustošené Seireitei a Rukongai.
Ještě chvíli si užíval svůj čaj, ale ne zas moc dlouho, protože stále ještě bylo potřeba udělat hodně práce.


Hiboru Baru

se koukala tupě na papír ve své ruce. Snažila se na něj zaostřit, ale nějak to nešlo. Měl to být článek do nové zábavné rubriky Fénixe (tak se přejmenoval Ban-Kai, když začal před pěti měsíci znova vycházet). Prý trocha humoru pomůže všem se trochu uvolnit a nabrat síly... haha, to určitě. Aniž by si to přečetla, zmačkala Baru papír a hodila ho do koše. Netrefila se, ale to jí bylo celkem jedno. Všechny ty inspirativní sloupky o tom, jak změna může být prospěšná, básnění o tom, jak jsme v tom všichni společně a teď je ten čas, kdy Gotei 13 musí stát společně víc než kdykoli před tím, blablabla... bylo jí z těch keců tak akorát špatně. A ne obrazně, opravdu si uvědomila, že bude asi za chvíli zvracet a svět kolem ní se točí. Trochu nejistou rukou zalovila v kapse a vytáhla odtamtud krabičku obsahující podlouhlé malé pilulky modré barvy a hodila si dvě do pusy. Už je ani nemusela zapíjet, jak na ně byla zvyklá. Zavřela oči, opřela se do židle a čekala, až to přejde. V poslední době se to stávalo docela často, ale nebylo to nic, co by zvýšení dávky nespravilo.

Yoshiro

"Chtěl jsem ti to zatím oznámit. Určitě s tím nezačneme dnes, mám ještě nějakou práci. Navíc to ještě celé musím předložit Raidenovi. Ale s tím nejspíš nebudou problémy," řekl a odzívl si. Byl nějaký unavený. Moc toho za poslední dny nenaspal. "Kam máš namířeno, Mitoshi?" zeptal se Yoshiro blonďáka. "Nezašel bys někdy na kafe nebo tak něco?" zeptal se. Od znovupostavení Vysmátého Arrancara, tam Yoshiro ještě nebyl. Málo času. Chtěl zjistit, jestli tam pořád dělají tak dobré karamelové věnečky jako dělali ve starém Arrancarovi.

Okita

"Až moc," odpověděl Okita kapitánovi. "Potřebuju pauzu," řekl unaveně. "Možná bys měl přestat sedět na zadku a sehnat nějaké lidi. Ne že by jich bylo málo ve světě. Určitě tam někdo chce být shinigami a sloužit pod tvým špatným vedením," pokrčil rameny.

Yasumaru > Pokud Yasumaru došel do své kanceláře a ke svému stolu, uviděl, že na něm leží nějaká zapečetěná obálka.

Mitoshi

"Pro dnešek v plánu už nic moc nemám. Všechny věci z mého seznamu jsou splněny a ve zbytku máme pokračovat zítra. Takže jsem spíše na rekreační procházce bez cíle." vysvělil Yoshirovi a postavil se.
"Klidně bych mohl jít i hned," dodal a oprášil si zadek.
Pak se trochu prohnul a protáhl v zádech.
Už dlouho si spolu neposeděli v klidu nad šálkem kávy případně nad šálkem něčeho jiného.
Na druhou stranu, kromě starostí o divizi byli oba dva otcové od rodin. Mitoshiho děti sice už byly dospělé ale tak...

Chieko

Vešla dovnitř a dívala se kolem po Hijikatovi a co dělají ostatní členové divize...těch 5 nebo kolik jich tam bylo. Opravdu měli málo lidí. Místo Hijikaty si všimla Hiboru-sama. Seděla tam u stolu a...no nevypadala moc dobře. Chieko k ní došla. "Je vám dobře, Hiboru-sama? Nemám zavolat doktora?" zeptala se jí starostlivě. Byla smutná z toho, že jejímu vzoru pravděpodobně není dobře. Co když byla nemocná nebo něco horšího... Chieko tak trošku v duchu panikařila.

Aki Maki

Spokojeně se usmál.
Určitě..
Odpověděl s ehkým přikývnutím. S předložením nápadu Raidenovi by neměl být snad žádný problém, Aki už rok pevně pracoval na svojí pozici kapitána sedmé divize a zatím by neměl mít žádný problém. Dokonce měl možná i nějaké členy divize, jelikož jeho historie zemřela zřejmě s Izunou. Nebo spíš zemřela většina lidí, kteří si Akiho historii pamatovali. Aki se náhle vrátil zpět do reality. No a Yoshiro s Mitoshim si zřejmě domlouvali kávu. Zde zřejmě Akiho úloha končila.
Zřejmě se tedy vrátím do divize..
Pravil najednou Aki a prolétl pohledem mezi Yoshirem a Mitoshim.
Každopádně, díky..
Nahodil klasický úsměv a zvedl pravou ruku, kterou lehce zamával. Poté se tedy vydal zřejmě směrem ke kasárnám sedmé divize.

Eshen

Eshen se stisklými rty přikývl, pořád koukajíc kamsi dopředu. Okita vždycky dokázal trefit hřebíček přímo na hlavičku, a i teď byl schopen se trefit přesně.
"Takže to se nepovedlo." dodal k tomu, že jedna z věcí, na kterou Okitu poslal bylo právě zjistit, jestli by se nedalo sehnat nějaká nová síla. Ale odpověď byla až moc jistá, v tomhle ohledu.
"Budu se muset po někom podívat. Každej člověk by teď mohl něco znamenat." pronesl k tomu, pořád takový.. dosti tense. Bylo vidět, že ho štve, že má málo otro...teda, následníků, bojovníků. No..málo všeho. Eshen byl totiž také pravděpodobně nejchudším kapitánem z té bandy. Taky super.
Každopádně, teď fakt nevěděl, kam by pro lidi vlastně měl jít. Měl plány.. on vždycky. Ale třeba by mohl Okita něco dodat. On většinou takové věci dělal..

Raiden

Raiden se zrovna vracel z obědu pod jednou sakurou do své kanceláře. Ta byla obnovena jako jedna z prvních, protože si půlku z ní postavil sám. Sem tam bylo něco měřené od oka, ale to u něj bylo poměrně přesné, protože na to mohl hodit jedno přesnější očko. No, každopádně, otevřel dveře a ... spláchla ho přílivová vlna o pár metrů dozadu. "KAORU!!!" vykřikl ve chvíli, kdy se začal zvedat na nohy. "Co jsme si sakra říkali o aktivaci shikaie u mě v kanceláři?!" varoval toho smrada naposledy. Bylo mu sice 17, ale zdědil reiatsu po Raidenovi a Kasumi. A co hůř, jeho zanpakuto se řadila k těm, které měli lidé z rodiny Tomisura. Hisuishin [Letící bůh vody] se hodila jak k team upu, tak ke každodennímu úklidu v divizi. Jenže, mladej se rád předváděl před tatíkem. Jindy byl vážný, spíše podobný Kasumi, proto taky zvládal vykonávat pozici 3tího důstojníka, ale jakmile šlo o rodičovský vztah, dělal hrozné kraviny. Chtělo by to Kasumi... Raiden totiž už přemýšlel nad tím, že ho pošle Izanagimu na výcvik.

Yasumaru

do kanceláře nešel, ale po cestě tam sběžně nahlédl a obálky si všiml. Papírování teď nebylo až tak frekventované, protože zmizel jistý byrokratický orgán, který požadoval od všeho pět kopií, takže obálka na dřevěném stole celkem vyčnívala. Yasumaru k ní došel, vzal ji do rukou a prohlédl si ji.


Baru

si zástupkyně nevšimla, dokud na ni nepromluvila.
"Pffft, ne, to vůbec není nutné, fukutaichou, jen se mi trochu zamotala hlava ze všech těch skvělých článků," odpověděla tak pohotově, jak dokázala, přičemž na posledních dvou slovech nešetřila sarkasmem. Doufala, že Chieko přesbědčí, i kdy tušila, že asi nevypadá úplně nejlíp. Závrať ale už začínala přecházet.

Chieko

Chieko si viditelně oddychla, že to není nic vážného. Bylo to celkem dost naivní děvče, takže v těch slovech "skvělé články" žádný sarkasmus neviděla a slova Hiboru-sama jí přesvědčila. "Měla byste si alespoň pořádně odpočinout. Jste celá bílá..." pronesla ještě. I tak o ni měla starost. Připadala jí bledá a...no prostě nevypadala moc dobře. Chieko by nerada, aby to s Hiboru-sama někde seklo. Přeci jen to byla Chiečina parketa ne její.

Baru

Pilulky začínaly působit a Baru bylo rázem mnohem lépe. Kdesi vzadu v mysli jí hlodalo znepokojení, že by si možná neměla brát trojnásobnou dávku... ale momentálně cítila, že všechno bude dobré a určitě to dobře dopadne, a to bylo hlavní. Usmála se na Chieko.
"Opravdu, Chieko-san, jsem v pořádku," ujistila ji znovu. Potom si spokojeně povzdechla a rozhlédla se po svém stole. Byl tam bordel. Ale kdo by uklízel, když byl tak krásný den? Posbírala několik tužek a začala je ořezávat na ořezávátku přidělaném na kraji stolu, které dostala od... no... už zapomněla od koho, ale byl to velice užitečný dárek.

Chieko

Chieko tam tak starostlivě koukala na Hiboru-sama. Vážně o ní měla starost. Když se na ní pak usmála a znovu jí ujistila, že je v pořádku, už vypadala o dost lépe. Dokonce se jí i vracela barva do tváří a tak si Chieko mohla oddychnout. "Nechcete alespoň s něčím pomoci?" zeptala se jí pak. Stejně momentálně neměla moc co na práci a starat se o členy své divize byla součást její práce. Při tom sledovala, jak ořezává jednu tužku za druhou.

Yoshiro

"Zatím," kývl hlavou na Akiho, a pak hodil obě ruce za hlavu. Yoshiro teď nosil opravdu hodně dlouhé návleky na ruce, které byly spojené s rukavicemi. Bylo to hlavě proto, aby zamaskoval svoje nepříliš pěkné ruce, které po minulém arku nebyly úplně příjemné na koukání. Jedna spálená od toho Jitenova divného artefaktu, druhá od Raidena. No, Yoshiro mu to neměl za zlé. Na jeho místě by udělal to samé. Akorát ne to samé, protože takové kido by nezvládl. Takže by udělal něco jiné. Ehm. Nicméně, chtěl jsem říct, že to byl zvláštní pocit, necítit své hebké vlasy, když na ně položil ruce. Ne moc příjemný pocit.
"Já nevím, jak na tom jsem s časem," vzdychl. "Nechtěl bych nic víc, než se ulít z práce a dát si nějakou sváču a kafe, ale obávám se, že svým povinnostem asi budu muset čelit." Yoshiro se narovnal. Vypadal odhodlaně. Že by konečně dospěl a posunul svoje povinnosti na první místo? Byl konečně tím kapitánem, jakým nikdy předtím nedokázal být? "Možná jedno kafe," řekl nakonec a vyrazil směrem k Vysmátému Arrancarovi.

Okita

"Možná bych o někom věděl," pokrčil rameny. "Ale nechtělo se mi tak chodit," řekl. "V horách prý žije nějakej chlápek, co se za poslední roky docela proslavil. Chrání tam vesnici od hollow a říká se, že má dokonce vlastní zanpakuto. Možná mi ti lidi v Rukoni kecali. Sám moc dobře víš, jak se k nám teď chovají." Okita vypadal dost nezaujatě, když to Eshenovi říkal.

Kaoru

Raiden uviděl, jak jeho syn stojí opodál a deaktivuje shikai. Když uviděl Raidena, na sucho polkl, ale zachoval si pokerovou tvář. "Zdravím, otče," usmál se sebevědomě. "Nevěřil bys tomu, co se stalo. Praskly nám tu trubky a vytopily celou divizi." Po spánku mu stekla maličká kapka potu a na tváři se mu objevil výmluvný úsměv.

Yasumaru > Na dopise byla pečeť samotného císaře Rukoni. Toho, kterého do svého čela postavili lidé. Moc se toho o něm nevědělo, ale všude možně kolovaly různé zvěsti. Nikdo tu nevěděl, jak tento císař vypadá nebo, co je vlastně zač a jaké jsou jeho cíle. Členové Gotei 13 nebyli dostatečně silní (jak početně, tak politicky) na to, aby do toho všeho vůbec mohli nějak zasahovat. Nicméně tenhle znak Yasumaru už viděl. Bylo to všude po Rukoni, kde stál celkem vysoký palác, na jehož vrcholu byl vyobrazen právě znak, co byl na pečeti.

Yasumaru

se trochu zamračil. Částečně překvapením, částečně znepokojením. Co se týkalo Rukongai, málokdo tam přišel k nějaké moci nebo majetku tím, že by byl duhový poník Mirek Dušín, a Yasumaru neměl zatím důvod myslet si, že v Rukoni je to jinak. Přesto ale dopis opatrně otevřel a podíval se, co mu kdo píše.


Baru

vzhlédla s pozvednutým obočím k Chieko. Členové divize většinou nabízeli pomoc zástupci, ne naopak. Sice měly s Chieko přátelský vztah, ale i tak jí to bylo proti srsti. "Umm.." rozhlédla se trochu bezradně po svém zabordeleném stole a zastyděla se za něj. Bylo tu až moc rozdělané a netknuté práce, která už měla být hotová.

Mitoshi

S polo překvapeným a polo hloupým úsměvem vyrazil za Yoshirem.
Jestli opravdu začal dělat své povinnosti, stal se zázrak.
Nevédél jestli tento zázrak má dávat za vinu událostem minulého roku, ale rozhodně by se nedivil. Stalo se hodně věcí a rozhodně nebyly příjemné.
"Jedno určitě stihneme," přitákal svému příteli když ho dohonil.
Už teď si v hlavě připravoval několik otázek, na které se zeptá, opravdu na přátelský a nezávazný pokec nebylo moc času.