Seireitei - Město

Chieko

Dívala se na Baru tím svým kawaii nevinným kukučem. Mezitím jí Kuro pošeptal do ucha, že může Hiboru-sama tahle její starostlivost připadat otravná a že by se zase radši měla vrátit k hledání svého milence. Při těch posledních slovech Chieko celkem zrudla. Pak se uklonila Hiboru-sama. "Omlouvám se, jestli jsem vás nějak otravovala. Už půjdu." pronesla Chieko, narovnala se a vydala se k odchodu. Baru, která Kura neslyšela, to muselo dost překvapit.

Eshen

Eshen si vyslechl, co mu bylo řečeno. Se zájmem poslouchal, co Okita bez zájmu povídal, a nakonec přikývl, když všechno dokončil.
Nadechl se pak čerstvého vzduchu. Ty sakury byly fakt super.
"Nevím, jestli tomu věřím, ale je to začátek." pronesl, koukajíc někam do dáli. "Potřebujeme člověka, kterýmu tamní věří. Ne jednoho vyvrhela co jen tak něco dělá a hledá útočiště, ale potřebujem vzor, co natáhne další lidi, když se přidá, nebo alespoň inspiruje. Jestli chrání vesnici, tak by mohl být náš člověk.. jestli ne, tak alespoň jeden člověk mezi nás, a jestli vůbec neexistuje... no, stejně jsem si chtěl zajít do hor." shrnul tak nějak svoje momentální myšlenky, a protáhl se.
"Věřím, že ti můžu divizi svěřit po dobu nepřítomnosti?" zeptal se otázku, která stejně byla docela jasná. On tam nikdo jiný tak schopný stejně nebyl.

Raiden

Raiden se usmál na Kaora a pak mávl levou rukou směrem k zemi. Celá se rozzářila elektřinou a k zemi, těsně vedle jeho syna, dopadl blesk. "A taky nám tu probíjí elektřina, co?" usmál se na něj a ukázal na úklidovou místnost. "Hadr a kýbl máš támhle, však to znáš. Každopádně, dělo se tu něco, když jsem tu nebyl?" zeptal se už o něco vážněji. Ach, Kasumi. Ani nevíš, jak mi tu chybíš, postěžoval si v mysli, ale nakonec nad tím zavrtěl hlavou. Byl rád, že jejích syn tak sílil.

Kitsune

Po nějaké blíže neupřesněné době se Kitsune probudila. Ještě před rokem by to byl nezvyk, že jí nikdo nevzbudil ani neotravoval a prostě jí nechali vyspat. Obvykle jí totiž budil Minato s tím, že by měla dělat svojí práci nebo ho trénovat a ne tu vyspávat. Jo, bylo to zvláštní, když tu už Minato nebyl, byl tu..takový zvláštní klid najednou. Kitsune podrbala Artemis za ušima, ta z ní slezla a kapitánka se tak mohla postavit a protáhnout. Párkrát to v ní zakřupalo. Artemis mezitím seděla a vrtěla ocasem. Vypadala, že na něco čeká. A čekala správně, protože věděla, že půjdou na další pochůzku po Seireitei. A tak se Kitsune vypravila do ulic Seireitei. Jako první byla na seznamu první divize. Dvojka byla přeci jen poblíž a obvykle tam dostala skleničku na posilnění, aby zvládla celé to svoje kolečko po třinácti divizích a přilehlém okolí. Jakmile se blížila k první divizi, uviděla, že je zase vytopená. Musela se nad tím pousmát a zároveň si v duchu poděkovat bohu, že Kaoru není u ní v divizi. 
"To už vám zase praskly trubky?" ozvalo se za Raidenem spolu se zvukem, jak někdo šlape na mokrou podlahu, to tam Kitsune jednou nohou jen tak z nudy šlapala na tu vodu na zemi, aby to právě tyhle zvuky dělalo.

Yasumaru > No, pravdu o tom, kým císař je nebo není, Yasumaru může zjistit. A to proto, že obálce bylo pozvání do paláce. Přímo na Yasumarovo jméno. A bylo to na dnešní večer. Císař pořádal nějakou sešlost vlivných rodů. Ačkoliv spousta lidí ve Společenství duší zemřela, zřejmě existoval někdo, kdo si pořád pamatoval, jak moc důležitý rod Kuchiki býval.

Yoshiro

"Mitoshi," oslovil Yoshiro blonďáka. "Potřebuju ti něco říct," zastavil se a otočil se na kapitána osmičky. "Dneska se mi," zastavil se a zhluboka se nadechl. "Zdál se mi takový.. Sen." Rozhlédl se okolo, jestli je někdo neposlouchá. Nikdo tam ale nebyl. "Zabil jsem v něm Konan a.." Zahleděl se do země, pak nevinně na Mitoshiho. "A svoje děti. Když jsem se podíval do zrcadla, měl jsem černé vlasy a obě oči červené." Vzdychl. "Bojím se, že se to vrátí a nevím, jestli se tomu dokážu bránit nebo to zastavit včas." Chvíli na Mitoshiho jen koukal, pak mu došlo, že zní jako nějaký chudáček. "Nechci, abys mi tu říkal, jak jsem silnější než to a dokážu to zastavit. Prostě jsem to jen někomu potřeboval říct." Nejhorší na tom všem bylo, že ten sen působil opravdu skutečně. Yoshiro neměl strach z hodně věcí. Nicméně tohle byla jedna z těch málo, ze kterých ho skutečně měl.

Okita

"Samozřejmě," přikývl. "Že ne." Dokončil pak větu s tupým výrazem. "Jdu s tebou," řekl. "Stejně je tu asi tolik práce, že bych se mohl akorát válet ve tvojí kanceláři a dělat vlaštovky z těch pár papírů, co tam máš. A pak je rozsekával mečem a představoval si, jak z nich cáká krev všude po stěnách," zasnil se s přihlouplým úsměvem.

Kaoru

Kaoru se lekl a zakřičel jako třináctiletá holka. "Hups, haha!" zasmál se potom a utřel si pot z čela. Tohle nebylo vtipné. Ani trochu. "No, nic moc. Ono tu moc práce není, co si budem povídat. Teda. Až na tohle. Všechno. Eh. Jdu pro ten kýbl." Poškrábal se zezadu na hlavě a šel hledat kýbl s hadrem. Třeba tam někde bude i mop.

Mitoshi

Už chvilku šel se svým klasickým neutrálním výrazem a najednou se na něj obrátil Yo.
Bez jakéhokoliv slova vyslechl všechno co měl na srdci. Chápal co ho trápilo - přeci jen to viděl na vlastní oči a nebylo to moc pěkné. Yoshiro zněl trochu vystrašeně - pro někoho jako on naprosto nezvyklé...
Mitoshi se mu podíval do očí, zvedl ruku a položil mu ji na rameno a stiskl ho.
"Kdyby se to opravdu stalo, budu tu pro tebe. Nenechám... to ublížit lidem které miluješ..."

Eshen

"Tak hlavně, že se ti nechtělo." pronesl s lehce otráveným, ale nahraným tónem v hlase. S Okitou bylo cestování hned zajímavější, což nebyla nutně dobrá věc, ale.. co už, tohle bylo dost stereotypní, fajn si zase někam vyrazit.
"No, Hikaru snad kdyžtak dá zprávu o nějakým průseru, kdyby byl." pronesl s úsměvem, ruce v bok a záříc na nebe.."Doufám." dodal k tomu, už s mnohem menším úsměvem a ruce dal zase dolu. Ne, Hikaru se to spíš pokusí vyřešit sám, ale tak, alespoň kdyžtak dostane lekci.
"No. Zabal si všechno, co potřebuješ, a jdeme rovnou, protože bys stejně zas nic nebalil." pronesl v rychlosti, naposledy se protáhl, a vydal se k nějaké bráně, jestli tam nějaké brány vlastně ještě byly.. no, prostě k východu.

Yoshiro

Mile se na Mitoshiho usmál. Byl rád, že má někoho, jako je on. A tak konečně vyrazil k Arrancarovi.
> Vysmátý Arrancar

Okita

"Už mám vše," řekl a ukázal na klapku na oči, která se mu objevila na čele, když se Eshen na vteřinu otočil pryč.

Eshen

"Jak říkám." dodal k tomu nepřekvapeně, naposledy si prohlédl všechny ty sakury. Okita už byl takovej.. každopádně, byl zvědavý, co je na tom všem pravdy, a jestli by se tam dalo něco získat.
"Jdem." dodal, a vydal se tam, kam se vydat měl.

>>> Redsus, take the wheel?

Raiden

K tomu všemu se přidala ještě Kitsune a to už Raiden vzdal a jen se pobaveně usmál. "Jojo, jedna trubka nám tu praskla," usmál se a mrkl na vyděšeného Kaora. Musel papat ještě hodně polívčičky, aby se vyrovnal komukoliv tady v okolí. Už jen proto, že v okolí byl momentálně jen Raiden a Kitsune.
"Co tě sem přivádí? A kde je Artemis?" zeptal se zvědavě Kitsune. Byl rád, že to vlčice přežila a že tu byla s nimi. Každopádně, teď jí nějak neviděl. A to si už zvykl používat jen jedno oko. Na tom druhém měl momentálně obyčejnou pásku. Díky tomu však měl mnohem lepší ostatní smysly. Především sluch. "Nebo chceš odemě zase dostat na prdel?" usmál se a zavzpomínal na jejích tréninky.

Kitsune

"Nic. Jen každodenní pochůzka. Proto za chvíli taky zase půjdu. Máme před sebou ještě 12 divizí a přilehlé pozemky...je toho moc a málo lidí." odpověděla mu na první otázku. Na tu druhou mu odpovídat nemusela, jelikož hned, jak to dořekl, mu vlčice přistála na zádech. "No, nevím nevím, koho právě překvapilo ze zálohy zvíře...." pokrčila nad tím rameny s pobaveným úšklebkem na tváři.

Aki Maki

A tak si to Aki zřejmě namířil ke svojí divizi. Zde došel prvně do své kanceláře, kde vytáhl nějakou složku s papírama, které musel vyplnit. Poté popadl barevný klasický japonský slunečníček, na kterém se dokola točila duha. No tne si hodil přes rameno a i se složkou vyšel před divizi, zde slunečníček zapíchl, lehl si pod něj a začal papíry vyplňovat. Nemohl se přece opálit, musel si držet svojí sexy bledou barvu!

Izumi Razaki

Razaki seděl na židli ve své kanceláři, jako ostatně velice často za poslední rok. Neměl co dělat. Byl zvyklý řídit divizi o tisíci členech, teď měl k dispozici hrstku lidí, kteří navíc byli poměrně schopní... kromě toho se změnil. Fakt, že pomáhal zničit celé Tokio... a také to, že musel zničit své zanpakuto se na něm nepříjemně podepsalo. Ačkoliv byl stále poměrně schopný postarat se o většinu problémů sám, tak dobře věděl, že kdyby se objevil další mocný záporák, tak by byl jen opravdu limitovaně použitelný. Na racionální úrovni dobře věděl, že to bylo nezbytné, ale emocionálně se s tím stále nemohl zcela vyrovnat. Uplynula dlouhá doba, vlastně to byl už rok... ale stále ho to trápilo. Cítil se nekompletní. Se svými zachmuřenými myšlenkami seděl v kanceláři a zíral na prázdný papír před sebou, na který ani nebylo co napsat...

Yasumaru

už měl s pochybnými pozvánkami k zdánlivě běžným činnostem své zkušenosti, které by ho mohly naučit, že by neměl být tak důvěřivý, ale nenaučily. Tedy mihla se mu hlavou nemilá vzpomínka, ale spíš ho trápilo, že z takovýchto událostí mu nebylo dobře od žaludku. Setkání důležitých lidí... to byl pro něj větší horor než nějaký krvežíznivý hollow. Takže se okamžitě rozhodl odmítnout, jenže pak si představil, že se o tom dozví jeho matka, a to jeho názor rychle změnilo. Ještě by se mohl pokusit přesvědčit Hikari, aby šla místo něho... ale to by mu nejspíš taky neprošlo. Rychle si znovu přečetl dopis, aby zjistil, jestli si s sebou může vzít někoho jako morální podporu...


Baru

Zástupkyně se otočila a odcházela a Baru z toho najednou měla docela blbý pocit, proč ji vlastně tak odpálkovala? Chieko to myslela jedině dobře, to bylo jasné, a Baru teď bylo líto, že takhle propásla příležitost pracovat pro změnu taky s někým jiným. Řekněme, že to se v poslední době moc nestávalo.
"Ehm, no vlastně, Chieko-san... pokud opravdu nemáte nic jiného na práci... mám tu pár rozhovorů..." ...které se mi nechtělo dělat samotné, ale společně by to mohla být zábava... zavolala na zástupkyni a zvedla se ze židle. Trochu se jí zamotala hlava, tak se opřela o stůl, ale rychle to odeznělo.

Chieko

Chieko odcházela, když za ní najednou Hiboru-sama zavolala. No a tak se modrovlasá zástupkyně otočila. Nejprve se zatvářila překvapeně, protože si myslela, že jí jen otravovala, ale pak se na ní usmála a přikývla. "Um. Moc ráda s tím pomůžu." odvětila i slovně a vrátila se tedy o pár kroků zpět k důstojnici pro další instrukce.

Baru

začala rychle přehrabávat svůj stůl, aby našla seznam otázek a témat pro rozhovory. "Ummm..." Bylo to dost trapné, a tak asi po dvou minutách, kdy odněkud vypadly asi dva ohryzky od jablek, radši přestala. Opravdu bych si tady měla uklidit... pomyslela si a vlastně vůbec nechápala, jaktože ji ten bordel většinou nevadí. Dřív by nikdy nedopustila, aby se její pracoviště dostalo do takového stavu! Bylo to zvláštní. "No v podstatě bychom prostě měli udělat pár rozhovorů s kapitány a zástupci, hlavně tedy s těmi... no, víte, s těmi novými..." Tím myslela hlavně Razakiho, Akiho a Izanagiho, jejichž jména byla na začátku seznamu, ale jí se za nimi opravdu nechtělo. "Co si myslí o novém uspořádání a tak dále..." Sama pořádně nevěděla, v poslední době příliš nevěnovala pozornost tomu, co se děje, ale zadání ztratila, takže budou muset nějak improvizovat. Kdo vlastně to zadání zadával? Pokud Chieko, tak by aspoň mohla vědět, na co se ptát, ale na druhou stranu by pak taky věděla, před jakou dobou už ty rozhovory měly být hotové, takže se Baru nemohla rozhodnout, jestli by to bylo dobré nebo špatné.
Rozhovory dřív nebyly její specializací, jenže momentálně tu nebyl nikdo jiný, kdo by se tím mohl zabývat, takže to padlo na ni a nyní i na Chieko, pokud bude stále chtít pomoct.

Chieko

Chieko trpělivě čekala, až Hiboru-sama najde to, co hledala. Sledovala jí při tom, avšak vypadalo to, že nic nenašla. Vysvětlila jí při tom, o co vlastně jde. Při slově zástupci se podívala na Kura a ukázala na sebe tázavě prstem jako, jestli se jí to taky týká, na což černý kocour pokrčil rameny. Pak se ale dozvěděli, že se to týká těch nových, takže jí se to netýkalo. "Chápu." pronesla, že tomu rozumí. Při tom se ale zamyslela nad tím, co že to Hiboru-sama vlastně hledá a na co přesně se těch lidí budou ptát. "U koho začneme?" zeptala se nakonec.

Izumi Razaki

Razaki sebral papír ze stolu a pečlivě ho uložil mezi ostatní. Nebylo tu co dělat, bohužel. Razaki nutně potřeboval odvést svojí mysl, ale neměl jak. Jakmile přijal tuhle práci, tak přešel do "pracovního" modu. Jenže práce prostě nebylo dost a Razaki byl, bohužel, workoholik. Kromě toho neustále cítil podivně prázdné místo tam, kde původně býval Batariel... nakonec se prostě jen opřel ve svém velice pohodlném křešla a podíval se do stropu. Jen na chvíli, než otevřel šuplík a vytáhl z něj velice obsáhlou knihu. Po chvilkové zaváhání se dal do čtení...

Baru

"Kapitán Maki," řekla po chvíli vnitřního boje. Ono nebylo snadné si z těch exotů vybrat, tak to vzala podle abecedy a Aki vyhrál. Vyhrabala si na stole nějaký sešit a tužku, samozřejmě diktafon a foťák, a stále se necítila připravena. I tak se ale vydala ke dveřím. Ať to radši mají rychle za sebou.

Chieko

Takže jejich první cíl byl Maki-taichou. Chieko ho moc neznala, ale něco málo o něm slyšela. Už teď měla trochu strach. V duchu se ale uklidňovala tím, že by přeci Gotei 13 nedosadilo na post kapitána někoho zlého. Nebo jo? Byla na pochybách. Proto jen přikývla, počkala, až si Hiboru-sama vezme vše potřebné. Sama měla po kapsách jeden notýsek s kočičkami a tužku, protože nikdy nevěděla, kdy si bude potřebovat něco zapsat.

Aki Maki

A tak stále Aki vysedával pod svým paraplíčkem. Papíry už měl odložené na zemi vedle sebe, hezky srovnané na dvě hromádky. Nahodil spokojený výraz a pomalu se položil na záda, svou zdravou rukou uchytil paraplíčko a začal s ním točit. Bylo to takové hypnotizující, když se koukal vlastně do točící se duhy.
Ach Airisu..
Aki duhu miloval, ale bohužel mu připomínala opravdu často jeho ztracenou kytičku. Za celý rok nenašel odvahu, aby se šel na svou kytku zeptat.

Baru

Když se doptaly na kapitána a konečně ho našly, Baru na chvíli zaváhala a po očku se koukla na Chieko. Byla zástupkyně, tak by možná mohla mluvit ona...? Ale za chvíli to zavrhla, Chieko nebyla zrovna řečník, i když dělala jako zástupkyně pokroky, a navíc to byla Baru, kdo chtěl jít dělat rozhovory, tak si to musí teď vyřídit sama.
"Dobrý den, kapitáne, máte chvíli čas?" začala s úsměvem, když se přiblížily k Akimu.

Chieko

Společně s Hiboru-sama hledala Makiho-taichou. Ptaly se, kde se dalo a nakonec ho přeci jen našly. Ležel si tam na zádech a točil si s paraplíčkem s duhou. To Chieko celkem překvapilo. Ještě neviděla padoucha, i když bývalého, asi, s duhovým paraplíčkem. Ale tak ona neviděla moc padouchů, tak nemohla posoudit. "Dobrý den." pozdravila celkem tiše a aniž by si to uvědomovala se tak trošku schovávala za Hiboru-sama. "Dobrý den." pozdravil i Kuro na jejím rameni.

Aki Maki

Náhle pevně uchopil paraplíčko, aby ho zastavil. Se vší ladností se zvedla pohlédl na nově příchozí, tu červeno-vlasou Aki znal, ovšem tu druhou s mluvící kočkou, vůbec. Na mluvící kočku lehe nadzvedl levé obočí, zrovna moc mluvícch koček zatím nepotkal. A navíc, Aki opravdu nemá rád kočky, má z nich strach.
Ehm..dobrý den..
Odpověděl s úsměvem a lehce poukázal na to divoké zvíře na Chieko rameni.
Jistě, jen..víte...mám alergii na kočky..
Aki si musel něco vymyslet, přeci nemohl přiznat, že se prostě koček bojí. Alergie byl skvělý plán, kočku budou muset dát daleko od něj tak, aby při případném útoku stihnul odshunpnout.

Baru

A sakra, tajně doufala, že nebude mít čas a budou mít výmluvu pro rychlý odchod...
"Pokud vám to nevadí, rádi bychom vám položily pár otázek pro náš časopis..." začala oklikou, aby mu dala čas ještě kdyžtak odmítnout a zachránit je. Mezitím si taky připravovala, na co by se ho mohla ptát. Na co??