Seireitei - Město

Aki -> "Kuchiki-sama tu momentálně není," informoval tě strážný. Jeho hlas i výraz byly striktně neutrální, takže se nedalo poznat, zda proti tobě něco má nebo ne.

Hikaru

"Cajk." Usmál se Hikaru a mávl rukou. "No. Takže. Když už jsme se tu takhle sešli." Plácl o sebe rukama. No, Mitoshi tenhle pohled moc dobře znal. Neznamenalo to vůbec nic dobrého. Ani v nejmenším. Znal to hlavně z minulosti. Z dob, kdy sloužil v šesté divizi s tenkrát nově jmenovaným kapitánem Ruyichim.
"Budeš mě trénovat?" Zeptal se Hikaru.

Chieko > Hijikata nevypadal, že by byl úplně spokojený se zprávou, kterou mu Chieko přišla říct, ale chápal to. Přikývl hlavou. Byly to kapitánovy rozkazy. Věděl, že je to potřeba. "Tak příště?" zeptal se Chieko.

Chieko

Chieko moc dobře viděla, že se mu moc nelíbí, že dnešní večer zrušila. Cítila se za to provinile. Nakonec to však vypadalo, že se s tím smířil. Kapitánovi rozkazy se přeci nemohly odmítat. "Hm!" přikývla souhlasně a energeticky a na Hijikatu se široce usmála. "Příště. Slibuju. Tak ahoj. Kapitán čeká." pronesla, stoupla si na špičky a dala mu letmo rychlou pusu na tvář. Pak odběhla kus dál. Zase se na něj otočila, zamávala mu s úsměvem a běžela zpět do divize a své kanceláře. Tak už čekal taichou. Kuro na něj celou dobu zíral, dokud si nevšiml poměrně udýchané Chieko mezi dveřmi. "Je zpátky..." informoval kočičák kapitána, i přes to, že si jí jakožto kapitán už musel dávno všimnout.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro vypadal celkem smutně z toho, že se Chieko nemohl ukázat ve svém premiérovém východu z kanceláře. Teď už by to nemělo to kouzlo. Jakmile Kuro upozornil, že tam Chieko je, Yoshiro jen přikývl. Samozřejmě, že si toho všiml. Nebyl slepý. Nechtěl ale kazit Kurovu důležitou roli kočičího upozorňovače na naprosto zřejmé věci.
"Můžeme vyrazit?" zeptal se.

Chieko

Chvilku jí trvalo, než zklidnila svůj dech na tolik, aby mohl a srozumitelně mluvit. I když to bylo jedno, protože stejně jen přikývla a řekla "Hai!" Kuro seskočil ze stolu a jako obvykle si vylezl Chieko na rameno. No a pak asi konečně vyrazili někam pro Chieko neznámo kam. Chieko si zvědavě měřila svého kapitána. Připadalo jí na něm něco...jinak...pak se jí ale jakoby rozsvítilo. "Máte novou vizáž, taichou!" vyjekla najednou a koukala na něj jako, když malé dítě potká týpka v kostýmu svého oblíbeného hrdiny a myslí si, že je to on. Z toho mohl Yoshiro usoudit, že vypadá cool.

Ruyichi Yoshiro

A tak tedy vyrazili. Prošli se téměř prázdnou divizí, což bylo docela dost depresivní. Hlavně při vzpomínce na to, kolik lidí tam kdysi sedávalo. Ty časy byly pryč. Na vždycky. Ale třeba se zase někdy pomalými krůčky dostanou zpět k tomu, co kdysi bylo. Nebo se k tomu aspoň přiblíží. Yoshiro tomu věřil.
Pak Chieko zmínila jeho vzhled. Yoshiro šel kousíček před ní, takže mu neviděla do obličeje. Bělovlas se začal culit jak dítě, co na Štědrý den dostane hračku, kterou vždycky chtělo. Zrudl ve tvářích a dokonce i radostí zatnul pravou pěst.
"Opravdu?" Zeptal se najednou takovým neutrálním tónem. Snažil se hrát to, že není příjemně překvapen. "Ani jsem si nevšiml." Řekl suše. Jeho výraz se ale neměnil.

K Baru do kanceláře se konečně dobelhal Hijikata. V každé ruce jedna kartonová krabice. "Hiboru-san, jsem tu." Upozornil na sebe a práskl s krabicemi na zem. "Nové zásoby papírů. Vypadá to, že kapitán tam připsal o dvě nebo tři nuly navíc. Překvapivě." Poslední slovo řekl dost ironicky.

Chieko

Chieko si rozhodně nevšimla, jak se kapitán tvářil a že byl šťastný z toho, že si všimla. Za to Kurovu kočičímu zraku neuniklo, jak šťastně zatnul pěst. Dokonce se trošičku naklonil na stranu, aby na něj lépe viděl. Červenal se a tvářil se jako malej....Classic taichou. Kuro nad tím jen zavrtěl pobaveně hlavou. Když pak Yoshiro Chieko odpověděl, nechápavě naklonila hlavu na stranu. Jak si mohl nevšimnout, že vypadá jinak? To přeci nebylo možné...Pak trošičku nafoukla tvářičky. "Vy si ze mě utahujete..." postěžovala si trošku ublíženě.

Baru

"Dívej se na to z té lepší stránky, aspoň ušetříme za toaleťák," řekla to první, co jí přišlo na mysl. "Teda chci říct, že kapitán ví, co dělá, a určitě k tomu měl svoje důvody," opravila se rychle s mírných zakoktáním. Jak vůbec něco takového mohla říct?? To by se jí dřív nikdy nestalo. Připadalo jí, že nad sebou pomalu ale jistě ztrácí kontrolu, a nevěděla, jak to zastavit. To rozčilení způsobilo, že si vybavila pilulky ve své kapse a dostala hroznou chuť si jich pár vzít. Nervózně pokukovala po Hijikatovi, jestli už vypadne. "Ještě něco?" optala se a znělo to docela nepříjemně.

Ruyichi Yoshiro

"Já?" Zeptal se zaskočeně. "Možná trošku." Zachechtal se. Byl vážně rád, že si Chieko všimla. Byly to tyhle malé radosti v životě, které mu vždycky dokázaly zlepšit den.
"Nebude se Hijikata zlobit?" zeptal se Yoshiro o dost vážnějším hlasem. Bylo v něm ale slyšet i trochu lítosti. Mrzelo ho, že Chieko i Hijikatovi zkazil plány, ale tahle mise byla vážně důležitá. "Vím jaké to je být mladý a zamilovaný. Nerad tomu stojím v cestě a kdyby to nebylo nutné, tak bych to nedělal." Snažil se znít hrozně moudře.

Hijikata na Baru koukal jak na zjevení. Vypadalo to, že už toho má dneska taky akorát tak plné zuby. A ne, nevypadl. Místo toho se opřel o zeď a vytáhl z kapsy zapalovač. A po opravdu hodně dlouhé době si cigaretu zapálil. Pořádně si potáhl a s výdechem se začal hrozně nahlas smát. Ignoroval to, jak Baru zněla nepříjemně. To, co předtím řekla ho opravdu hodně pobavilo.

Chieko

No..Chieko se nedokázala na kapitána zlobit moc dlouho, takže velmi rychle zase splaskla. Navíc jí těšilo vidět, že je kapitán v dobré náladě. Musela se nad tím usmát. Pak ale změnil směr hovoru k Hijikatovi. Chieko maličko posmutněla. Vzpomněla si, jak se tvářil, když mu říkala, že jde na misi. Tak nějak jí došlo, že ho poměrně často kvůli práci odstrkovala. "Pochopí to." pronesla. Oba byli shinigami, oba znali, co jsou to rozkazy. Pak se ale zase zvesela usmála. "Vynahradím mu to, až se vrátím. Možná mu někde koupím i nějaký suvenýr!" Pronesla zvesela a s úsměvem.

Hiboru Baru

se postavila ze židle, na které doteď seděla, a skoro se třásla vztekem. Ten chlap se jí tady směje a ještě tu hulí, i když ví moc dobře, že ona to nesnáší a netoleruje. V její vlastní kanceláři! Ale místo toho, aby na něj začala řvát, se k němu otočila zády. Vyloupla dva ze svých růžových prášků, hodila si je do pusy a spolkla. Když on si tu může požívat pochybné substance, tak co by nemohla ona?! Necítila se ale ani potom o moc líp. Za prvé zjistila, že jí zbývají už jenom dva. A za druhé se sama před sebou styděla. Každý prášek, který si vzala, byla její osobní prohra, důkaz, že je slabá a že se nechává ovládat. Věděla to, ale nedokázala přestat a dokonce jí to velice často bylo i jedno. Napadlo ji, jestli se takhle cítí i Hijikata, když si zapálí cigaretu... No nicméně si sedla zpět na židli, příliš vykolejená, než aby se teď rozčilovala nebo i jen něco řekla.

Aki Maki

Voják ho lehce odbyl. Tak on se odhodlá k tak velkému činu a takhle to má skončit? To ne, dovnitř se dostane i kdyby měl toho vojáka rozdělit na osm kusů. Aki si lehce odkašlal a opět se s úplně klidnou tváří podíval na strážného.
A někdo, kdo by pana Kuchikiho zaskočil? Popřípadě by mě uvedl a já bych počkal na příchod..?
Pravil milým hlasem, přesto to všechno mělo lehce děsivý podtón. Na konec toho všeho nezapomněl Aki dodat velice přátelský úsměv. I ten měl dvě stránky, milého chlapce a chladného zabijáka.

Aki -> Strážný nedal najevo, že by si všiml jakéhokoli podtónu nebo skrytých stránek, prostě ti naznačil, ať jdeš za ním. Dovedl tě do místnosti určené pro hosty a jejich čekání, takže přesně pro tento případ. Byla tam velice tradiční a velice střídmá výzdoba, nějaké polštáře na sezení a nízký stolek. "Počkejte prosím tady, oznámím vaši návštěvu," uklonil se strážný a odešel. Zatímco jsi čekal, přišla nějaká velice mladá dívka a nabídla ti čaj.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro přikývl. To znělo jako dobrý nápad. Možná by taky něco mohl vzít pro Konan a děti. Pokud bude možnost. Svět tu teď byl úplně jiný, takže by se nejspíš dalo sehnat i něco, co by je mohlo překvapit. V dobrém slova smyslu.
Už nic dalšího neříkal. Museli jít.

> Mise

Mitoshi Antero

Ano, Mitoshi ten pohled skutečně znal.
Odhodlaný pohled polo-šílence, který ho často zavedl k problémům a způsobil smutnou smrt minimálně jednoho motýla. Věděl, že to co Hikaru řekne může být cokoliv. Naprosto cokoliv.
A on... chtěl jen trénovat?
"Huh?" podivil se zprvu Mitoshi.
Zajímalo ho ale, proč první neřekl Yoshirovi. Přeci jen by jim to možná šlo lépe.
Pokrčil rameny a řekl "Ale proč ne, ve volných chvílích," a usmál se na Hikara.

Hiyori Antero

Předala kapitánce několik papírů a usmála se na ni.
"Je to jen několik málo podpisů," řekla jí při pohledu na ten kyselý úsměv. Skutečně šlo asi o 5 podpisů na několika delších spisech.
"A na obchůzku s vámi půjdu velice ráda!" odpověděla hned nadšeně. Na tak mladou shinigami byla celkem aktivní a zapálená, i přes nedávné události.

Aki Maki

A strážný odvedl Akiho do místnosti pro hosty. Byl docela milý chlápek, to nemohl být ten strážný z minule. Aki se lehce uklonil.
Děkuji..
Odpověděl s úsměvem a rozhlédl se po místnosti. Bylo to tu opravdu útulné. Poté přišla mladá milá dívka a nabídla Akimu čaj. Aki by si dal čaj, o tom žádná...jenže! Jenže Aki byl jak slon a věděl že občerstvení z domu Kuchiki mu může znovu ublížit.
Ne děkuji..
Odpověděl opět jak jinak než s milým úsměvem a i služebné se lehce poklonil. Poté se usadil ke stolku do jednoho z polštářů. Klasicky do tureckého sedu se zády dokonale narovnanými.

Hoshi Kitsune

Kitsune si od Hiyori trošku neochotně převzala ty papíry. To, že jich bylo pět nic neznamenalo...furt to byly nudné papíry. V rychlosti je projela. "Máš tužku?" zeptala se jí a natáhla k ní ruku. Pokud jí dala něco na psaní, tak ty papíry podepsala a vrátila jí je. Pokud neměla...well...tak si poslala Artemis do kanclu pro nějakou. "Tak běž tyhle papíry odnést tam kam patří, vem si, co potřebuješ a sejdeme se u vchodu do divize, dobře?" pronesla k ní s úsměvem. Líbilo se jí to její nadšení pro věc. Mezitím se vrátila k sobě do kanceláře, aby si dala skleničku něčeho na posilněnou a oblékla si své haori, jelikož trénovala bez něj. No a pak šla čekat před divizi na svou milou zástupkyni.

Aki -> Dívka tedy odběhla, očividně toho měla ještě dost na práci. Chvíli to trvalo, ale nakonec se přeci jen někdo objevil ve dveřích a ten někdo byla Hikari. Zastavila se a věnovala Akimu zkoumavý pohled. "Když jsem slyšela, že jste tu, přemluvila jsem matku, aby mě nechala jít vás uvítat místo ní. Musela jsem se přesvědčit na vlastní oči..." pronesla bez pozdravu na úvod.

Aki Maki

Aki pohlédl na nově příchozí osobu.
Hikari..
Dostal ze sebe Aki a i přes to všechno co udělal se lehce usmál.
Stát před vámi...je mnohem těžší než před vaším bratrem..
Pravil se zatajeným dechem. V tu chvíli sebou ani nehnul. Všechny staré vzpomínky jím začaly proudit. Stála tu přímo před ním. Ta dívka která ho otrávila a strávil kvůli ní několik let ve vězení. Ta dívka na kterou myslel každý den a tajně doufal, že i přes všechno špatné se stará o Airisu. Ta dívka, kvůli které doufal, že by jednou mohl být dobrý člověk. Marně.
Ať jsem vašemu bratru udělal cokoliv, nebylo to tak kruté jako to, co jsem učinil vám..
Pravil Aki a šel pomalu směrem k Hikari. Kousek před ní vytáhnul své zanpakuto, pokleknul a položil ho na zem.
Vím, že jsem přišel za vaším bratrem. Ale tajně jsem doufal, že vás spatřím. Když jsem slyšel, že Izuna dorazil do seireitei..byl jsem ochotný udělat cokoliv, abych se ujistil, že jste v pořádku. Nejsem dobrý člověk, ať se snažím jak jen to jde. Pomohl jsem zachránit Soul Socoety, ale jediné na co myslím více než na sebe jste vy. Nedokážu to. Otrávila jste mě a nalákala na sladké řeči, ale to mě akorát ještě více okouzlilo. Zaplatil jsem svou cenu. I když vím, že není dostačující. Nabízím vám svůj meč..
Pravil Aki a posunul na zemi svůj meč směrem k Hikaru.
Zřejmě si říkáte, co za slabocha se to předemnou plazí, ale..dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak vám vše vynahradit. Nejde to. Jednou jsem ublížil vaší rodině a to se nezapomíná. I Batariel ublížil mé rodině a i přes všechny neshody jsem bojoval za shinigami do posledního dechu. A to co mi ukázal mě snad naučilo, co je to láska. Nepřišel jsem vás prosito odpuštění Hikaru..přišel jsem vás poprosit aspoň o mírné pochopení. Byl jsem zmatený shinigami, který toužil stát se kapitánem. Byl jsem zmanipulován organizací, která tvrdila, že vrchní kapitánka dosazuje své lidi. Vím že nic z toho neomlouvá mé činy. Byl jsem podkapitán a měl jsem věřit ve svého kapitána. Do dneška lituju, že jsem zradil zřejmě jedinou osobu, která ve mně viděla to dobré..
Aki tohle ze sebe ládoval dost těžko. Měl naplánovanou řeč, ale jakmile spatřil Hikaru, tak na vše zapomněl. Sklopil hlavu, pozvedl svůj meč a rukojetí ho namířil směrem na Hikaru.
Prosím vás o jedno. Nechte mě naposledy vidět Airisu. Víc po vás nežádám a ani nemohu. Vše je ve vašich rukou, včetně mého kapitánského haori..
Pravil s přehodil se haori přes levou ruku. To poté jednoduše sklouzlo z pravé ruky a odhalilo Akiho velikou jizvu. Ruka byla brutálně vyrvaná z těla, což šlo na jizvě jednoduše poznat.

Konan Ruyichi

Zrovna dávala dohromady nějaké věci. Přesněji dělala inventuru ve ztrátách a nálezech. Ale ne, že by to byla nějaká stará krabice od banánů plná nezajímavých věcí. Omyl. Byl to celý kumbál, ve kterém se prohýbali police pod všemi těmi věcmi. Řetízky, náramky, celé kimono, deníky pana X, šampon na vlasy, pouzdro na zanpakuto a mnoho dalšího. Vážně zajímavého. No a jak si tak Konan v tom šmejdila, tak na ní něco blesklo. Nejdříve netušila co to bylo, ale když se k tomu konečně prohrabala, vykoukl na ní starý foťák. "Foťák." zhodnotila si pro sebe. "Ach, ty staré dobré časy." začala vzpomínat na minulost a na všechny ty fotky. Začala se z toho přihlouple usmívat od ucha k uchu. V očích jí zableskla jiskra s nápadem. Zahodila papíry s inventurou a šla na lov.....Ne. Na lov Pokémonů nešla. Vzala ten starý foťák. Zprovoznila ho a šla na lov zajímavých fotek. Takže bacha na Konan.

Aki -> Hikari na tebe hleděla a bylo vidět, že prožívá několik silných emocí najednou a snaží se to skrývat za klidnou tvář. Docela dlouho nic neříkala, jako by musela přemýšlet, co odpovědět, protože ji tvůj projev zaskočil. "Říká se, že někdy člověk udělá chybu, kterou už nelze napravit, kterou nelze prominout... Také se říká, že dokud člověk žije, je vždycky naděje. Nevím, která z těchto předpovědí se naplní u vás, Maki-taichou," řekla nakonec docela pokorně. "Nabízíte mi svůj meč, ale oba víme, že vaší opravdovou zbraní jsou vaše slova," pousmála se trochu, ale hned úsměv zase schovala. Přitom pozvedla mírně ruku a narnačila, že tvůj meč nepřijímá. "A mýlíte se, vše je v rukou mého bratra, ne v mých," dodala. Očima přejela stopy po tvé chybějící ruce, ale ten pohled ji podle všeho nešokoval. Přestála útok Quincy na Seireitei, takže nejspíš viděla i dost horších věcí, a nebo o tvém zranění věděla už dřív. "Svou květinu samozřejmě vidět můžete," pokynula ti elegantně, abys ji následoval. Celou dobu mluvila zvláštním způsobem vznešené ženy, která je dobře vycvičená skrývat své emoce. Zněla ale spíš smutně a smířeně než jako někdo, kdo uvnitř drží hněv či nenávist.

Aki Maki

Aki hleděl na Hikari. Byl to šupák, ale poznal Hikari a její masku klidné tváře. Tohle na ní Aki obdivoval, za jakékoliv situace byla schopná udržet si svojí vznešenou klidnou tvář. Né pro sebe, ale pro jméno rodiny. Následně na sebe obtížně navlékl zpět své kapitánské haori. Meč si poté připevnil zpět k pasu a elegantně vyskočil na nohy.
Věřím, že oba doufáme spíše v druhý scénář. Ale i kdyby jste mi někdy odpustila, tak to v sobě budu nadále nosit já sám. Víte, váš bratr byl za celou dobu mého působení v seireitei zřejmě, aspoň na malý okamžik, můj jediný přítel. Někdo, kdo ve mně viděl něco dobrého. I přes všechno špatné..a já se mu takhle odvděčil..
Pravil vážným tónem. Poté se na jeho tváři však opět objevil jeho klasický úsměv.
Nevěřím, že by jste byla klidná kdyby jste věděla, že mám s vaším bratrem někdy v budoucnu strávit dva dny úplně sám..odpuštěno neodpuštěno..
Dostal ze sebe ještě, než Hikaru zmínila Airisu. Takže jí měla, starala se o ní! Nebo to má být nějaký zvláštní druh mučení, kdy Aki vejde do pokoje s uschlou květinou a několika shinigami, kteří ho zlynčujou? Ne. Hikaru otrávila Akiho, ale stejně mu dala šanci utéct a žít svůj život. Aki s úsměvem následoval Hikaru. Cítil zvláštní lechtání v žaludku, zřejmě se nemohl dočkat, až opět spatří svojí květinku. Nebo měl pouze hlad? Aki sám neznal spousty svých pocitů a tahle celá situace pro něj byla úplně nová. Neví co prožívá. Cestou ho při pohledu na Hikariinu tvář napadla myšlenka, že měla celou tuto situaci naučenou, byla na ni připravována. Vypadala smutná, smířená..ale..proč ho nenávidí? Měla by ho nenávidět, unesl jejího drahého bratra, který málem zemřel. Byla tohle celé připravená situace od vedení Gotei 13, aby si Aki připadal na novém působišti komfortněji? Všechno mu to prošlo nějak snadno.
Mohu se vás na něco zeptat?
Pravil Aki a nervózně za cesty uhnul pohledem do zdi. Co to s ním bylo? Dřív byl schopný lhát lidem dokonale do očí a nyní se bojí zeptat na obyčejnou otázku? To byl nový Aki až takový srab a slaboch?

Aki -> Když jsi mluvil o jejím bratrovi, Hikari si poprvé dovolila úsměv na delší dobu. "Yasumaru vždycky vidí ve všech to dobré, hlavně v těch, kteří si myslí, že v nich nic dobrého snad není. I přes všechno, co prožil, se nestal cynikem a dál věří, že dobro nakonec vždycky zvítězí. Je to obdivuhodná vlastnost, ale také nebezpečná, když ji spojíte s jeho naivitou a důvěřivostí. Věřte, že pokud byste se někdy pokusil o něco podobného jako poprvé, neváhala bych použít i důraznější metody, abych ho chránila," řekla a její láskyplný úsměv při myšlenkách na bratra se změnil na úsměv ve stylu kapitánky Unohany. "Prosím," odpověděla na tvou otázku, jestli se můžeš na něco zeptat.

Baru > Hijikata si v klidu vykouřil celou cigaretu. Vypadal u toho tak klidně jak už dlouho ne. Na to, že si Baru vzala nějaké prášky, vůbec nereagoval. Všiml si toho, ale asi mu to bylo jedno. Ať to bylo cokoliv, byla to věc Baru.
"Kdyby něco," řekl a podíval se Baru upřeně do očí. "Umím celkem dobře poslouchat." Potom se prostě otočil a šel pryč. "Zatím." Měl ještě spoustu práce.

Ruyichi Hikaru

"Ve volných chvílích?" Vykřikl Hikaru zděšeně. "Potřebuju to hned, strejdo!" Práskl o sebe rukama. "Mito je silnější. A pořád se tváří jako bych byl nějaká nula. Musím mu ukázat, že nejsem. A Eshen šel někam do řiti." Postěžoval si Hikaru.

Baru

se mračila na Hijikatova záda, a potom začala zběsile větrat, protože si uvědomila, že jí z toho kouře už slzí oči a nemůže pořádně dýchat. Nikdy nechápala, co přesně zástupkyně na tomto smradlavém, neučesaném muži vidí. Oceňovala jeho gesto, ale nějak si nedokázala představit, že zrovna jemu by se svěřila se svými problémy. Ne že by nějaké měla. Rozhodně ne horší než další stovky a tisíce lidí v Seireitei a Rukoni. Každý se s nimi nějak pere a i ona se s nimi vyrovná sama. A pokud ne, tak ne, zas taková ztráta to pro nikoho nebude.
Usoudila, že ve své kanceláři teď být nemůže, protože se to tam celé zakouřené, vyšla tedy ven, před kasárny, někam pryč. Předstírala, že si nejde ke Genmovi pro další prášky, ale nějak tušila, že tam nakonec dojde.