Seireitei - Město

Aki Maki

Tak se Aki během krátké chvíle dozvěděl, že v něm není nic dobrého a že mu Hikari nevěří, což není divu, a příště jestli něco zkusí tak zemře. Aki pohlédl na Hikari, aby aspoň na krátký moment spatřiljejí úsměv. V mnoha ohledech mu připomínal ten jeho. Poté ovšem opět uhnul pohledem, z hluboka se nadechl a vydechl.
Nebojte, na nikoho z vašeho rodu nikdy nestáhnu...ruku..
Pravil Aki a lehce se zasmál u slova ruku. A byla to pravda. Radši by bojoval s vrchním kapitánem, než aby opět lhal Hikari. Ale ani jedno snad nebude už nikdy nutné. Akimu se jeho nový život v mnoha aspektech líbil, ale bohužel tu stále byla poutající pravidla a život se tu zdál být příliš stereotypní. Aki jako by chytil druhý dech, zastavil se a pohlédl na Hikari. Samozřejmě se jí nijak nedotýkal a nepokoušel se jí zastavit.
Měla by jste mě právem nenávidět. Možná jsem paranoidní, ale všechno mi to prošlo nějak snadno. I přes to všechno jste ke mně svým způsobem milá. Měla by jste mě smažit pohledem, vyhrožovat mi..cokoliv. Proč?
Pravil bez jediného zaváhání a se stálým pohledem na Hikariinu tvář. Soustředil se a pokoušel se spatřit jakékoliv její zaváhání. Tahle dívka pro něj byla jedna velká hádanka, možná proto jí už od prvního setkání chtěl rozluštit. Věděl, že nemůže udělat žádné ukvapené rozhodnutí a tato otázka možná byla trochu nevhodná, ale Aki potřeboval znát odpověď.

Aki -> Hikari se zastavila a podívala se na tebe. Opravdu na chvíli váhala, než odpověděla. "Maki-taichou... udělal jste něco špatného a byl jste za to potrestaný. Hodně se toho stalo, viděli a zažili jsme toho dost a já vím, že mě to změnilo od té doby, co jsme se viděli naposledy. Proto věřím, že vás to změnilo také. Ztratili jsme příliš... a já nemám sílu uchovávat si v sobě křivdu nebo pomstu." Když to dořekla, dala se opět do pohybu. Vypadalo to, že už jste skoro na místě, protože ti pokynula k jedněm dveřím.

Aki Maki

Aki pozorně poslouchal Hikari. Byla to ale moudrá dívka! Aki nic neříkal, pouze děkovně přikývl, když mu Hikari ukázala dveře, za kterými se zřejmě nacházela Airisu. Aki se tedy vydal tím směrem.
Že já jsem nedonesl aspoň nějaký dárekjako pozornost..
Zanadával si. Až teď mu došlo, že vlastně vešel bez pozvání a ani nic nedonesl. Né, že by si chtěl Aki hrát na nějakého slušného, vychovaného klučinu, ale mohl to být aspoň malý krůček k tomu, aby Hikari brala jeho slova vážně. Vypadala unavená a nešťastná. Aki doufal, že to nebylo kvůli němu, ale kvůli Izunovi, který vyvraždil pomalu celé Soul Society. To mohlo aspoň trochu zastínit Akiho čin.

Mitoshi Antero

Poškrábal se na bradě a pak hodil na Hikara přísnější pohled.
"Víš, že k zesílení je potřeba i disciplína a hlavně trpělivost, že ano?" zeptal se ho.
Celkem chápal Hikarovo nadšení, přeci jen dělal dost dlouho s Yoshirem.
Na druhou stranu by se mu ta zbrklost a nadšení mohli někdy šeredně nevyplatit.

Hiyori Antero

Skutečně vytáhla nějaké pisátko a podala ho kapitánce. Pak chvíli počkala a papíry si vzala nazpět. Pak se uklonila a spěšně se rozešla odnést je zpět. V kasárnách si vzala pár věcí a brzo dorazila k vstupu do divize a dívala se po kapitánce a její věčné kočičí společnici.

Hoshi Kitsune

Čekala před vstupem do divize. Zády se opírala o zeď, co tu měli a jednou rukou drbala svou vlčí společnici na hlavě. Tím pádem jí Hiyori ani nemusela hledat moc dlouho. "Můžeme?" zeptala se jí s milým úsměvem, když k ní Hiyori došla. Pokud jí to odsouhlasila, jakože asi jo, tak tedy vyrazili. Chvíli šli ticho. Kitsune vypadala, že o něčem přemýšlí. Nakonec se však na svou zástupkyni zadívala. "Jak si vůbec připadáš v roli zástupkyně? Už sis zvykla?" zeptala se jí zvědavě.

Aki -> Hikari vešla spolu s tebou do prostorné, vzdušné místnosti, která se otvírala do zahrady. Byl tam stolek s polštáři a čajovou konvicí, vedle které spočíval i kalíšek s nedopitým čajem. U stolu bylo rozložené na zemi koto. Ozdobená byla místnost hlavně naaranžovanými sušenými květinami a dalšími předměty, které naznačovaly, že se tady zdržují spíš ženy. Asi to bylo oblíbené místo Hikari, kde ji zastihla i zpráva o Akiho příchodu. Mezi dveřmi odsunutými tak, aby bylo otevřeno na zahradu, stála Airisu. Všiml sis, že má nový květináč, velice krásný, i když jednoduchý, také půda, ve které byla zasazena, vypadala zdravě a zalitě. Ale samotná květina moc dobře nevypadala. Přežívala, ale nebyla zdaleka tak zářivá, jako když jsi ji měl u sebe v kanceláři. Hikari se k ní postavila s rukama sepjatýma před sebou a hleděla na ni dolů, jako by si nevěděla rady. "Bohužel se jí vůbec nedaří. Přesadila jsem ji a opravdu se snažím o ni starat, ale zahradnictví nikdy nebylo moje silná stránka..." podívala se na tebe dost sklesle.

Hikaru

"Kašli na trpělivost, strejdo!" Zaprskal a složil ruce na prsou. "Není vůbec na co čekat! Jsme oslabení, podívej!" Ukázal někde za sebe. "Co když bude nějaká invaze hollow. Nebo mimozemšťanů?"
A taky musel nakopat Mita. Zkřivil hubu a hleděl Mitoshimu do očí.

Hiboru Baru

šla trochu jako ve snách po ulici a jen napůl vnímala, že pár desítek metrů před ní stojí nějací dva shinigami. Když se o pár kroků přiblížila a všimla si, že jeden má na sobě bílé haori, zbystřila, a právě tehdy si všimla, že je to Mitoshi, který mluví s Hikaruem. Jakmile jí to docvaklo, otočila se na patě a vydala se opačným směrem. Mitoshimu se totiž snažila vyhýbat, vlastně od té doby, co se vrátil, s ním ještě nemluvila. Styděla se, že kdysi na tom byli stejně, oba nadějní a zkušení zástupci kapitánů, a on je nyní kapitán a tolik toho dokáže a ona je důstojník a nedokáže nic. Ale hlavní důvod byl ten, že se necítila vůbec dobře a nechtěla, aby ji takhle viděl, protože tušila, že by jí pak začal pohrdat, a to by nedokázala snést.
No po pár krocích si uvědomila, že je uprostřed ulice v plném denním světle, takže aspoň jeden z nich si jí s velkou pravděpodobností všiml, a bude to vypadat velice divně, jako by se jim snad chtěla vyhnout. Což chtěla, ale nechtěla, aby to věděli! Takže se zase otočila a šla zpět směrem k nim, jenže to znamenalo, že bude muset čelit Mitoshimu (nemluvě o Hikaruovi, který nechodil daleko pro různé nevybíravé poznámky), což nechtěla, takže se zas po pár metrech zastavila a nerozhodně tam stála. Otočila se směrem, odkud přišla, potom zase na ně. Jestli si jí nevšimli před tím, tak teď asi určitě, a nejspíš to vypadalo hodně divně. Baru si to uvědomovala a pomalu rudla, když nebyla schopná si v hlavě ujasnit, co má sakra dělat.
Nakonec její slušnost zvítězila, protože jen tak se otočit a jít pryč by opravdu hraničilo s nevychovaností, takže se silou vůle donutila jít kolem nich. Možná si jí přece jen nevšimli, jen se pozdraví a půjdou si každý svou cestou?

-> Hory

Izumi Razaki

Bylo hezké vidět, že i přes veškerou tragédii, která postihla Seireitei, jsou lidé ochotní začít znovu. Pomalu ale jistě obnovovat... znovu se smát, znovu se radovat z maličkostí, ačkoliv bylo všude kolem plno starostí. Nezlomný duch. Sám se nad tím musel pousmát. Právě tohle mu dávalo naději a drželo ho to nad vodou. Každý tu přišel o někoho, přátele, rodinu... někteří o všechny, které znali... Razaki měl alespoň naději, že ti na kterých mu záleželo tam někde stále jsou. Procházel Seireitei a sledoval ostatní, odpovídal těm, kdo ho pozdravili a mířil pomalu k budově 3. divize.

Mitoshi Antero

S uchechtnutím protočil oči a pak se s úsměvem podíval na Hikara.
"Tak s čím by jsi chtěl začít?" zeptal se ho rovnou.
Jo, teď to mladé střevo nebylo moc pro tu trpělivost a tak, ale to se časem poddá. Snad.
A kdyby to byl normální člověk, tak by Mitoshi měl asi i pár svých nápadů, jak začít trénink. Tohle byl ale nevyzpytatelný Ruyichi...
"Zdravím, Baru-san," řekl zničehonic kolem procházející slečně. Koutkem oka ji sledoval jak se tam nemohla rozhodnout kudy půjde. A když už to vzala kolem nich, tak by přece nebylo slušné ji nepozdravit!

Hiyori Antero

S vyražením pochopitelně souhlasila a tak jejich obchůzka začala. Hiyori se držela blízko kapitánky, ale rozhlížela se po okolí. Poté se jí Kitsune zeptala na to, jak se cítí ve své pozici.
Hiyori z toho byla stále taková zmatená. Pořád byla mladá a moc nezkušená shinigami a bála se, aby si ostatní v divizi nezvali špatně, že je takhle na žebříčku hodností přeskočila.
"Myslím si, že se do toho pomalu dostávám," řekla mile "ale je to změna. Tolik věcí jsem v životě ještě nepodepsala..." pokračovala.
Ušla ještě několik kroků a trochu bojovně dodala "Aspoň to můžu dát sežrat bráchovi."

Razaki -> do kasáren třetí divize ještě ani nedošel, když k němu přiběhla vyšší hnědovlasá slečna a předala mu složený papír s hlavičkou 12. divize. V krátkém vzkazu vědátorský kapitán prosil Razakiho o setkání v laboratořích dvanáctky.

Baru

"D - dobrý den," odpověděla na pozdrav a snažila se dělat, že tam není. Nejradši by se propadla, bylo to opravdu velice trapné. Nejhorší bylo, že měla pár věcí, které by Mitoshimu ráda řekla. Celé ty roky, co byl někde pryč, byla nešťastná, že s ním nemůže mluvit, a teď, když mohla, tak to nějak nešlo.

Mitoshi Antero


Podíval se na ni a vřele se usmál.
Nechtěl v ní vyvovat nějaké nepříjemné pocity a přesto tak učinil! A ani nevěděl jak.
Ještě než stačil říct něco chytrého Hikaru, pokračoval Mitoshi sám.
"Baru-san, mohli bychom se někdy sejít v kavárně, až budete mít volnou chvíli. Dlouho jsme neměli možnost si nezávazně popovídat," navrhl jí.

Izumi Razaki

Razaki pokračoval v cestě, dokud ho nedohnala nějaká slečna, která mu předala vzkaz od 12. divize. Poděkoval za vyřízení a vydal se směrem k 12. divizi. Pokud ho kapitán dvanáctky k něčemu potřeboval, tak mu Razaki samozřejmě hodlal pomoct, pokud to bylo v jeho silách. Ačkoliv měl nedůvěru k vynálezům, které za Satoshiho vlády vylézaly z kasaráren jeho divize, tak tyhle časy byly pryč. Přidal do kroku a brzy se již před ním objevila budova dvanáctky. Vešel dovnitř a zamířil si to přímo k místu, odkud cítil reiatsu kapitána.

Baru

se snažila chovat nenuceně, ale po tom výstupu už to asi ani nemělo cenu, nehledě na to, že jí to stejně nešlo. "Samozřejmě... kdykoli, Antero-taichou..." zadrmolila nepřítomně, z té nervozity se dokonce vrátila zase k formálnímu oslovení, přes které už se kdysi dostala. Doufala, že není moc rudá v obličeji, alespoň ne víc rudá, než její vlasy. Chtěla se na Mitoshiho podívat a usmát se, ale nepodařilo se jí dostat oči dál než na jeho nohy, takže její zoufalý pokus o milý úsměv mohly obdivovat Mitoshiho sandály. Cítila se hrozně a nejhorší bylo, že u toho všeho byl i Hikaru, takže měla Baru hrůzu, že o jejím výstupu bude vědět zítra celé Seireitei. Baru byla tak trochu paranoidní, když šlo o její důstojnost.

Hoshi Kitsune

Kitsune si vyslechla odpověď Hiyori. Při zmínce o papírování se uchechtla. "Vím přesně jak to myslíš." Sama toho už za svou kariéru, která sice nebyla tak dlouhá jako třeba Raidenova a zároveň ani tak krátká jako třeba Eshenova, musela podepsat hromady papírů a to si na to pořídila i pár lidí, co to dělávali za ní. Upřímně doufala, že se papír v Seireitei recykluje, jinak rip stromy. 
Po pár krocích Hiyori dodala, že se může alespoň vytahovat před bratrem. To už se musela zasmát. 
"Ve které divizi vůbec je tvůj bratr?" zeptala se jí pak.

Mitoshi Antero

"Dobrá, kdykoliv se za mnou stavte, budu se těšit. Teď mám tedy něco rozdělaného tady s tím," ukázal na Hikara "ale jindy si na vás čas udělám."
Napadlo ho, že by se mohli rovnou pevně dohodnout na datu, ale Baru byla evidentně hodně nervózní tak to chtěl nechat jen na ni, až se na to bude cítit.

Hiyori Antero

Usmála se když kapitánka zmínila, že to všechno zná.
Asi si tím musí projít každý kdo má něco vést...
"Bratr dělá v šesté," řekla jí trochu zlomyslně.
Ano sourozenecká rivalita. Ale mezi nimi jen v dobrém. Dokázali se poprat zodpovědně, ale vždycky se tomu zasmáli. V mládí se tomu dokonce občas zasmáli i bez několika zubů...
"Jak jste vlastně dlouho kapitánka?" zeptala se. Přeci jen se v tom moc neorientovala.


Razaki -> brzy jsi došel do kanceláře, která vypadala standartně, až na to že z ní vedly pryč ještě druhé bílé dveře. U stolu seděl muž s kratšími hnědými vlasy a něco psal.
Když Razaki vešel, zvednul hlavu a pak se postavil. Hned byly patrné mírné kruhy pod očima a i to, že Shojiro Chomei nestal zrovna hrdě a napřímeně. Asi toho za poslední dobu moc nenaspal.
"Dobrý den Izumi-taicho," pozdravil ho a hned vytáhl ze stolu několik popsaných papírů.
"Něco bych s vámi potřeboval probrat."

Ruyichi Hikaru

Hikaru byl mladý, naivní, zbrklý, ukecaný - někdy až moc. Tak moc, že to často bylo totálně nevhodné a urážlivé. Možná byl občas i trochu zpomalený, ale nebyl idiot. Taky byl o dost menší než Mitoshi, takže Baru viděl celkem dobře do obličeje. Zkřivil držku a chvíli Baru sledoval. Viděl dost seriálů na to, aby poznal, když někoho něco trápí a nechce to dávat najevo. Taky věděl, že takový člověk potřebuje mluvit a nebo někomu položit hlavu na rameno. No, na to tady nepotřeboval zůstávat. Otočil se k Baru a Mitoshimu zády.
"Vzpomněl jsem si, že mi do toho něco vešlo." Řekl nabručeně. "Sorry, strejdo, asi budeš muset vzít Baru do té kavárny." Pak se otočil a šel pryč.

Hoshi Kitsune

Kitsune se usmála, když Hiyori řekla, že její bratr je v šesté divizi. Dokonce se uchechtla nad tím, jak zlomysleně to řekla. "V Eshenově divizi..hm..zajímavé."zamyslela se nad tím. Tedy spíš nad tím, jak se teď Eshen asi má. Dlouho ho neviděla...ne tak dlouho, jako když před lety zmizel ze Seireitei na několik let...ale nějaký ten týden už to byl. Z přemýšlení jí vytrhla až Hiyorina otázka. Párkrát na ní překvapeně zamrkala a zase se zamyslela. Dokonce si u toho počítala na prstech..."Takových...šestnáct sedmnáct let?" odpověděla jí na konec. Sama si ale nebyla jistá, jestli to nebylo ještě dýl.

Baru

se s hrůzou zarazila. Na jednu stranu byla ráda, že Hikaru nekomentoval její podivný výstup s točením se na místě, na druhou stranu nebyla dvakrát nadšená z toho, co řekl místo toho. Na jednu stranu to od něj bylo hezké. Určitě nejednou za svoje dětství slyšel, jak si Baru povzdechla "škoda, že tu není Mitoshi-san" a podobné průpovídky, takže byl hodný, že jim chtěl umožnit shledání po... mnoha letech. Na druhou stranu... musel to říct zrovna tak, jak to řekl?? Baru si teď připadala jako nějaké bolákovité morče jménem Mokva, o které se nikdo nechce starat a jeho přítomnost je nemilou povinností pro kohokoli, kdo se ho musí zrovna ujmout.
Ale nic nenamítla ani neřekla, jen čekala, co na to Mitoshi. Její přání si s ním po takové době zase popovídat přece jen převážilo veškerý pocit, že se chce jít zahrabat, a rozhodně převážilo touhu jít si vymlátit z Genmy další andměrnou dávku antidepresiv.

Izumi Razaki

Razaki došel až ke kapitánovi. Kapitán 12. divize vypadal unaveně... nejspíš měl příliš starostí? možná nějaký pokus, který nefungoval jak měl? Kdo mohl tušit... i běž běžná administrativa byla mimořádně náročná.
"Copak pro vás mohu udělat?" zeptal se. Viděl papíry, které vytáhl, ale zatím netušil, co v nich stálo. Byl ochotný pomoci, jak bude v jeho silách, v tomhle omezeném počtu si museli přeci pomáhat.

Aki Maki

Aki se rozhlédl po místnosti. Bylo to tu úžasné na relaxaci! Poté si všimnul nedopitého šálku čaje. S mírným úsmeůvem hanby se podíval na Hikari.
Vystydl vám kvůli mně čaj, omlouvám se. Měl jsem se ohlásit, ale dlouho jsem sbíral odvahu na to sem přijít. Věděl jsem, že kdybych šel do kanceláře sepsat dopis, tak to opět zbaběle přeložím..
Pravil a trochu se zastyděl. Rukou se pošrabal na zátylku. Poté však spatřil Airisu. Úplně zamrznul, celý kompletně včetně výrazu v obličeji. Chvíli to vypadalo, že bude vraždit, ale nakonec se po dvou vteřinách na jeho tváři vyčaroval velký úsměv. Padl na kolena hned za Airisu, rukou jezdil kolem ní, jako by jí chtěl pohladit, ale nepohladil. Nechtěl jí ublížit.
Airisu..
Zašeptal a bez mrknutí zíral na Airisu jako na největší poklad v jeho životě.
Děkuji vám Hikari...moc..
Opět spíše tak zašeptal a stále bez mrknutí hleděl na Airisu. Z jeho tónu vsůak byla opravdu cítit upřímná vděčnost. Pomalu ani nevěřil, že Airisu ještě spatří.

Aki -> Hikari tě sledovala. Nechápala, že má člověk tak silný vztah k rostlině, ale na druhou stranu to bylo docela srdcervoucí, když si uvědomila, že pro tebe to byl nejspíš jediný opravdový přítel. "Možná se jí bude dařit lépe, když si ji vezmete zpět..." navrhla.

Aki Maki

Aki ještě chvilku zíral na Airisu. Nakonec se narovnal, kleknul a s úsměvem pohlédl na Hikari.
Ale kdepak, byl to dárek. Dárky se nevrací..
Pravil a postavil se. Rukou si oklepal kolena, poté se narovnal a udělal menší elegantní úklon.
Ještě jednou vám děkuji Hikari. O Airiau se pěkně staráte, věřím že byla jen posmutnělá. O Airisu nikdy nebylo těžké se starat. Jednou denně se zalila vlažnou vodou, prohodilo se s ní slůvko a byla spokojená. Stačí jí pouze slunce a vyhnout se tabákovému kouři..
Pravil Aki s velkým zápalem. Kdo by to byl řekl, že muž který unášel nevinné morčátko věnoval tolik pozornosti a citu květině. Pohlédl opět s úsměvem na Airisu.
Nerad vás takto zdržuji od vašeho čaje Hikari. Přesto bych rád počkal na vašeho bratra když už jsem v tom, pokud je to možné..
Pravil a s trošku prosebným úsměvem pohlédl na Hikari. Musel to udělat dnes.

Aki -> Tato situace dost nápadně připomínala ten den, kdy jste se s Hikari seznámili, ale ve skutečnosti nemohla být víc odlišná. Hikari na chvíli zaváhala, ale opravdu jen na chvíli. Hodila okem do chodby, kterou jste přišli, a ty sis až teď všiml, že vás následoval nějaký strážný. Ten samý, který doprovázel Hikari vždy. Možná byl s vámi celou dobu, ale byl tak dobrý ve své práci, že sis ho ani jednou nevšiml. Vyměnili si s Hikari několik pohledů, ze kterých se ti zdálo, že se mu to nelíbí, ale měl smůlu. Zase se vzdálil někam, kde ho nebylo vidět. "Prosím. Dejte si se mnou též čaj," pokynula ti. Potom se podívala zase na druhou stranu než kde beze slov komunikovala se strážným, a přiběhla ta mladá dívka, která ti před nějakou dobou nabízela čaj. Odnesla konvici a kalíšek. Hikari se posadila ke stolku a sledovala, zda se k ní připojíš.

Aki Maki

Aki se podivil, že tu byl strážný. To byl až tak moc unešený z Airisu, že si ho nevšiml? Nebo byl ten strážný až tak dobrý? Aki si vždycky myslel, že to jsou šupáci, přes které by se promlátil jednou rukou. Každopádně ho to docela zaujalo. Ale ještě více ho zaujalo, že mu Hikari nabídla, ať se k ní připojí na čaj. Aki si v hlavě rychle vybavil mapu se zázračnýma bobulkama. Poté s úsměvem přikývl.
Rád..
Pravil a posadil se naproti Hikari, jako vždy do svého elegantního tureckého sedu. Poté se nervózně poškrabal na zátylku.
Víte, ohledně čajů jsem trochu barbar. Ale mile rád se něco přiučím..
Pravil s úsměvem klasicky tak velkým, že téměr zavřel oči.