Město

Yoshiro


Nic se nestalo. Samozřejmě. Nebyla pes, aby přišla, když se na ní zavolá. Bylo to malé dítě, které tu nejspíš někde běhalo samo. Vystrašené. Toužící po mámě. Yoshirovi do očí skoro vhrkly slzy. Rozběhl se přímo za nosem. "Meeeeeeeeeeei!" křičel pořád. 

Razaki > Když Razaki vyšel ze dveří ven, Kenshin tam na něj už čekal. "Říkal jsem to," řekl jen a vyrazil. Očekával samozřejmě, že Razaki půjde za ním. "Pojďte, když použijeme shunpo, měli bychom tam dorazit asi za hodinu nebo dvě." A tak Kenshin zmizel. 


--------> Okolí Tokia 

Izumi Razaki

Razaki sice čekal, že tu bude čekat, ale až takhle? Tenhle chlápek se fakt rád předváděl. "Netušil jsme, že jste vědma... nicméně fajn to vědět. Tak veďte, vědmo..." řekl Razaki a vyrazil za ním. Tenhle člověk se mu nelíbil... a zároveň líbil... byl sebejistej a arogantní... ale na druhou stranu se chovla jak blb...
>>> Okolí Tokia (zřejmě)

Yoshiro -> Běžel jsi pořád dál a dál do ulic Karakury bez nejmenší naděje takovýmhle způsobem Mei najít.

Yoshiro

Bělovlas nevěděl, co dál. Kam se Mei poděla? Rozhodl se, že na to půjde chytře. Zastavil se a začal přemýšlet. Malá holka se nemohla dostat daleko. Musela být někde v okolí. Navíc musela mít podobné reiatsu jako Yoshiro, když byla jeho dcerou! Pokud celé okolí proběhne shunpem a bude se přitom soustředit na všechno reiatsu v okolí, neměl by být problém najít jí! A tak použil shunpo a začal běhat všude v okolí nemocnice.

Yoshiro -> Kromě shinigami v základně bylo v okolí už jen jedno reiatsu, takže jsi to měl celkem snadné. Ale měl jsi pravdu v tom, že ti bylo vzdáleně, nějakým zvláštním způsobem povědomé. Přicházelo ze střechy nedaleko od místa, odkud jsi vyšel.

Yoshiro

Yoshiro se úplně zhrozil. "Střecha?!" Na patě udělal otočku a rychlým shunpem se odrazil směrem, ze kterého reiatsu vycházelo. Zastavil se na střeše. Nikde žádnou malou holčičku neviděl. Seděla tam ale nějaká mladá dívka. Yoshiro se na ní podíval, natočil hlavu do strany. "Slečno," oslovil jí. "Neviděla jste tu asi takhle malou holčičku, jak se tu potuluje?" zeptal se.

Mei

si rychle a snad i nenápadně utřela nos a oči a otočila se na chlapa, který na ní přece jen přišel na její střechu. Celou dobu přemýšlela, co by mu měla říct jako první věc, až se setkají, ale jeho otázka byla tak mimo, že neřekla nakonec nic, jen na něj zírala. Jeho bílé vlasy a žluté oči byly tak moc podobné těm jejím, že ji to zaskočilo, i když ho viděla snad tisíckrát na fotce. A on vypadal opravdu přesně jako na té fotce, vůbec se nezměnil. Zaujalo ji to natolik, že si ani nevšimla, jaké má na sobě otrhané hadry.

Yoshiro

Když se dívka otočila, Yoshiro se konečně začal soustředit na ní. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že mu konečně došlo, co se děje. Návrat do reality byl hodně bolestivý. Yoshiro teď nevěděl, co by měl udělat, couvl o krok dozadu. Potom zase zpátky. Chytil se za čelo. Nevěděl co říct. Nenapadlo ho, že se dostane do podobné situace. Nikdy svoje děti nechtěl opustit. Jiten mu vzal jejich dětství a on to teď viděl před sebou. Viděl v jejích očích, že ho nezná. A nejspíš ho nenávidí za to, že opustil svoji rodinu. Cítil, jak v něm hořel neuhasitelný plamen. Yoshiro to hodlal využít, až uvidí Jitena a urve mu vlastníma rukama hlavu.

Mei

Původně toho měla na jazyku hodně a většina z toho nebyla zrovna moc příjemná, ale když viděla, že ten chlap na tom není o moc líp než ona, určitým způsobem ji to uspokojilo a trochu i obměkčilo. Nakonec jako první promluvila a zeptala se na něco, o čem přemýšlela hodně let a toužila po odpovědi jako po ničem jiném.
"Proč jsi nebyl s námi, když nejsi mrtvý?" Její hlas byl docela tichý. I když se snažila, aby zněla naštvaně, její hlas byl docela tichý a roztřesený.

Yoshiro

To, co Mei řekla, Yoshira bodlo přímo do srdce. Bylo to jako noční můra, ze které se nemůže probudit. Musel ale čelit realitě. "Udělal jsem obrovskou chybu. Budu toho litovat do konce svého života a nikdy si to neodpustím," řekl Mei. "Ať řeknu cokoliv, nedokáže to změnit nic na tom, že jsem tu pro vás nebyl. Omlouvám se. Udělal bych cokoliv pro to, aby to bylo jinak." Mei byla opravdu krásná. Yoshiro byl šťastný, že jeho dcera byla tak ňuní a cute.

Mei

si povzdechla a zase se otočila pryč od Yoshira. Bylo sice pěkné, že toho litoval, ale nedal jí žádný důvod. Pravda, možná by žádný nebyl dost dobrý... pravděpodobně ne.
"A co bude teda teď?" zeptala se tedy. Tentokrát už zněla víc naštvaně než před chvílí. Rozhovor se vůbec nevyvíjel podle jejích představ a to ji vytáčelo, i když po pravdě všechny její představy tohoto rozhovoru končily tak, že se vytočí.

Yoshiro

"Nevím," odpověděl upřímně. "Teď bych potřeboval, aby se mi Genma podíval na ruku. Nějak," podíval se na svoji spálenou paži. "Mi shořela." Tupě se uchechtl. Třeba tím aspoň trošku odlehčí situaci. Nejspíš ne. Ehm. "Jak se má mamka?" zeptal se na Konan. "A co Hikaru a Mito?" zeptal se. "Omlouvám se, že na tebe chrlím jednu otázku za druhou, ale..." Smutně se podíval do země. "Někdo mě připravil o důležitou část vašich životů. Jsem zvědavý."

Mei

"Jo tak někdo..." zavrčela a začala se zvedat. "Mamka se má... asi dobře... ale jak bych to měla vědět? I kdyby se neměla dobře, nedala by to nám znát. Mito a Hikaru... já nevím, co chceš po těch letech slyšet, jeden sedí poslušně doma, druhý jde z problému do problému, ale s obouma je celkem sranda..." zhodnotila velice stručně své dva bratry. Při tom si prohlížela otcovu ruku. Opravdu nevypadala moc dobře...

Yoshiro

"Však já ti to dokážu," řekl Yoshiro a sebevědomě se usmál. "Dokážu vám všem, že jsem od vás neutekl. A potom vám to vynahradím. Každý rok, který jsem byl pryč." Yoshiro se otočil a udělal jeden krok kupředu. "Z problému do problému, heh. Vsadím se, že je to Hikaru. Vždycky byl největší rebel. Už jako dítě." Potom se jen hlavou otočil na Mei a s radostí se na ní usmál. "Všechny vás chci potkat. A poznat." Yoshiro nejspíš věděl, že teď s Mei nebude řeč. Doufal ale v to, že jeho pozitivní přístup aspoň trochu odlehčí situaci a třeba Mei nakonec nakonec přesvědčí, aby se nad tím trošku zamyslela.

Mei

se oprášila.
"No... budeme se těšit... hádám..." Bylo to opravdu podivné, sice to byl její otec a možná měl opravdu dobré úmysly, ale vlastně ho vůbec neznala a byl to pro ni cizí člověk. "Abych řekla pravdu... na fotkách vypadáš vyšší..." ušklíbla se. A nebyla to jenom výška, v čem se zatím její otec lišil od jejích představ.

Yoshiro

"No, fotky často zkreslují skutečnost," řekl a nahodil přechytralý ksicht. "No, asi bych se měl vrátit za špejložroutem, aby mi mohl spravit ruku. Nechceš jít se mnou?" zeptal se opatrně. Mei ho nejspíš chtěla zabít, tak na ní nechtěl moc tlačit.

Mei

se musela uchechtnout té přezdívce.
"Špejložroutem..." zopakovala pobaveně. "Za tím se mi opravdu nechce. Možná později... Myslím, že půjdu obhlédnout okolí, nakonec máme to tu hlídat," rozhodla se potom. Ne že by se jí chtělo hledat hollow, stejně město dnes prošli už snad třikrát, ale nějak se necítila na to, aby se vrátila. Aspoň prozatím...

Yoshiro

Yoshiro se usmál, když si všiml pobaveného výrazu své dcery. Trochu si ulevil, když Mei řekla, že se jí za Genmou nechce. Doktůrek byl známý svojí náklonnosti ke všemu, co má nějaké pohlavní orgány. Čím dál od něj Mei bude, tím líp.
"Dobře," řekl Mei a otočil se. "Uvidíme se později?" zeptal se a byl připraven vyrazit. Celé to bylo takové zvláštní. Pořád ještě nevěděl, jak se s tím smíří. Na druhou stranu to ale taky nebylo úplně hrozné. Moct si takhle popovídat se svoji dcerkou.

Mei

si ho ještě jednou očima přejela od hlavy až k patě, a potom jen pokrčila rameny, aby si náhodou nemyslel, že jsou najednou velká šťastná rodina. Seskočila ze střechy a bez ohlédnutí se vydala někam do města.

Yoshiro

Yoshiro tam ještě chvíli stál a sledoval místo, ze kterého Mei seskočila. "Heh," uchechtl se a podrbal se rukou vzadu na hlavě. Potom shunpem zmizel pryč.
Objevil se v Genmově kanceláři a sedl si do jeho židle. Nohy si natáhl pěkně na stůl a čekal na to, až si ho špejloun všimne.

-> Chrám Asakura

Izumi Razaki

Po delší cestě, převážně velice rychlým shunpem, se Razaki vrátil zpět do Karakury. Cestoval tak rychle, jak jen mohl. Nebyla to zrovna vyhlídková cesta. Když konečně uviděl Karakuru, tak si oddychl. Neměl rád cestování. Nezdržoval se procházkami nebo tak... zamířil si to přímo zpět do základny shinigami, přesně jak slíbil. Ale tipoval, že ho zatím nikdo moc nesháněl... Yoshiro měl pravděpodobně moc starostí s Mei... a ostatním byl úplně jedno. Došel k základně a vešel dovnitř...

Genma

už dávno připravil své speciální mazání na Yoshirovu ruku a nyní si psal v pokoji do deníčku mnoho různých nelichotivých slov na adresu jmenovaného, který se jen tak zdejchl uprostřed prohlídky, když tu ucítil jeho reiatsu. Samozřejmě že vycházelo z Genovi kanceláře, ten drzoun Ruyichi to ani jinak neuměl. Genma zaklapl svůj deník, schoval ho na obvyklé místo a vydal se za bývalým kapitánem. Mohl by ho ignorovat a čekat, až se ten bídák připlazí sám, ale stejně neměl nic lepšího na práci.
"Fajn, takže konečně sis udělal čas na mě a svou odumírající končetinu, to je milé," uvedl se uštěpačně, když vešel do své kanceláře.

Yoshiro

"Uhum," nadzdvihl jedno obočí. "Odumírající? To je trochu extrém ne?" zeptal se Genmošpejle. "Nebo ne? Nebo to myslíš vážně?" nahodil další otázku. Tentokrát dost nejistě. "Nicméně, eh. Potkal jsem svoji dceru," řekl radostně. "Nic si s ní neměl, že ne?" zeptal se s příjemným úsměvem na rtech. V kanceláři se ale udělalo trochu dusno. Byla to taková Yoshiho pojistka. Aby Genmovi došlo, že nic nemá dělat, pokud s ní nic neměl. No a pokud ano, tak je aspoň připravený ho tu rozmáčknout a udělat z něj kečup.

Izumi Razaki

Razaki se objevil v okně, jak to tak občas dělával. Od doby, co ublížil Baru, když jí uhodil dveřmi chodil zásadně oknem. Zdálo se, že Yoshiro už vyřešil svoje problémy s Mei, protože byl s Genmou. Razaki protočil oči v sloup. Nechtěl je rušit... ale tohle bylo důležitější.
"Ahoj... tak jsem zpátky... Z Tokia..." řekl. Co tomu řekne Genma mu bylo úplně jedno. Narozdíl od Yoshira neměl Razaki platonický vztah s žádným neurotickým doktorem.
"Pokud chcete, tak počkám až si to tu dořešíte... nejde o nic důležitého... jen armáda Quincy chce zničit svět..." řekl ohleduplně

Genma

pohlédl úkosem na Ruyichiho.
"To myslím smrtelně vážně," odpověděl a taky se tak tvářil. Potom se dostal k další Yoshirově otázce. "Žádný strach, ničeho, co vzešlo z prohnilého podhoubí rodiny Ruyichi bych se nedotkl ani klackem," ujistil starostlivého otce. Potom se objevil v okně Razaki. "Ah, vítejte," pozdravil ho Genma a ani se nepozastavil nad tím, že byl bývalý vrchní kapitán mezitím v Tokiu. Kdyby se měl divit všemu divnému, co někteří lidé vyváděli, nedělal by nic jiného. "Ale kdepak... klidně zůstaňte..." usmál se a nasadil si ochrannou roušku. Otevřel lahev, kterou si s sebou přinesl, a místností se začal linout tak strašný puch, že všechny bez roušky na nose nejspíš zachránilo jen to otevřené okno.